Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Filosofie je bytostně myšlenkovou reflexí; odtud je myšlenkovou reflexí také každá filosofická disciplína. Filosofie je dále při všem svém myšlenkovém podnikání vztažena k „celku“; proto musí být k „celku“ vztažena také každá z jejích disciplín. A to nutně znamená, že každá z jejích disciplín musí být celou filosofií. Na druhé straně se každá vykonávaná filosofická reflexe musí vztahovat k něčemu, co si sama se sebou nepřináší, co si sama sebou nevytváří, ale co činí svým tématem. Tímto tématem se však může zásadně stát cokoli, ale pouze tak, že to je tematizováno. Taková tematizace má dvě stránky, z nichž jednou je myšlenkový výkon, aktivita, zatímco tou druhou je to, k čemu se tento výkon odnáší, k čemu se ona aktivita vztahuje. Tematizované nemůže být výtvorem, produktem aktu tematizace, protože celá řada takových aktů, a často odlišných, vycházejících z jiných předpokladů a pracujících jinými, odlišnými prostředky, se může vztahovat k témuž tematizovanému; to by nebylo možné, kdyby si své tematizované každá tematizace prostě přinášela s sebou. Musíme se tedy tázat, co je pro filosofickou etiku tím tematizovaným, tj. tím, co tematizace sama jakožto akt nemůže založit ani ustavit, co však nemůže být ani chápáno jako to, co mravnímu rozhodnutí a činu předchází jako nějaká danost, uložená z minula či z praminula.
(Písek, 100603-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Podle Aristotela náleží do „první filosofie“ pouze matematika, fysika a theologie, přičemž matematika a theologie se zabývají pouze tím, co je bez hnutí, co je neměnné. Etika se však týká chování a jednání, tedy něčeho, co je v pohybu. Sám Aristotelés ovšem etiku zahrnuje mezi praktické disciplíny, ale to nám nepřekáží, abychom si položili otázku, nemůžeme-li nějakou část nebo složku etiky chápat jako spojenou nebo alespoň velmi blízkou právě „fysice“, a to bez ohledu na to, že to je proti veškeré nejstarší i pak pozdější tradici, která zprvu začala samy etické normy chápat jako neměnné a proto teoreticky nahlédnutelné, zatímco místně i časově proměnlivé způsoby jednání a chování svěřovala empirii a vždy jen částečnému popisu (vlastně tedy etologii).
(Písek, 091104-3.)

Ladislav Hejdánek (1991)

... Specifickou úlohou filosofie je všemožně udržovat v myšlení ohled na celek a pěstovat svůj vztah k celku a k jednotlivým celkům, a to především a na prvním místě k celkům pravým, (tj. vnitřně sjednoceným), ale hned na druhém místě také k celkům nepravým (tj. sjednocovaným zvenčí). Teprve na třetím místě bude filosof věnovat svou pozornost hromadám a jejich setrvačnostem. Tato zásada představuje první pomocné kritérium pro úvahy o politické odpovědnosti filosofa. V jeho perspektivě se člověk-jedinec jeví jako pravý celek, kdežto lidský kolektiv, každé lidské společenství a tedy také politická společnost představují celek „nepravý“, nikoliv původní, nýbrž lidskými jedinci ustavený a udržovaný (nebo naopak neudržovaný a proto se rozpadající; sem náleží připomínka, že vedle skutečných společenství musíme vidět také lidské „hromady“, hromadné jevy masové, davové apod.). To vůbec neznamená, že lidské společenství je čímsi vedlejším nebo okrajovým. Nemůže být pochyb o tom, že narozené dítě se může „polidštit“, tj. stát se plným člověkem, pouze v lidském společenství. To však je formulace příliš nepřesná, takže často vede k falešným závěrům. Lidské společenství totiž vůbec nestačí k tomu, aby dítě bylo vyváděno (educare znamená educere!) ze svého původního stavu do obecenství s lidmi, pokud není splněna základní podmínka, totiž že se dítěti otevře možnost navázat zcela osobní vztahy ke konkrétnímu lidskému jedinci (obvykle matce). Dítě, které zůstává v sebelepší péči nějakého kolektivu, jehož jednotliví příslušníci jsou z hlediska dítěte zaměnitelní, bude deprivováno, tj. celoživotně poškozeno. Nejzávažnější tu je období prvního roku po narození (podle Portmanna to je extrauterinní část embryonálního života), ale velmi významná je celá doba dětství i dospívání (každé období jinak). Tomu lze porozumět jen v tom smyslu, že žádné společenství, žádná společnost nemůže zprostředkovat oslovující povahu z budoucnosti přicházejících výzev přímo, totiž jakožto společenství či společnost, ale výhradně přes konkrétní a pro samo dítě docela určitou osobu, tedy přes jednotlivého člověka. Samotnému vztahu k širšímu společenství, k celé společnosti a eventuelně k lidstvu vůbec (a k živým bytostem a vposledu k celému světu) se dítě a mladý člověk učí u konkrétních druhých lidí-jedinců (osob a přímo osobností). Filosof proto bude přednostně věnovat svou pozornost povaze lidských osobností a jejich interpersonálním vztahům, které nebude nejen předčasně, ale ani druhotně objektivovat a tím redukovat. Právě tím se bude filosofická etika vždycky pronikavě lišit ode všech etik vědeckých (ať už orientovaných psychologicky nebo sociologicky nebo jakkoliv jinak). A totéž platí pro filosofickou politiku, jejímž hlavním tématem vůbec není sama POLIS, nýbrž politický jedinec v interpersonálních vztazích k jiným politickým jedincům; v tom smyslu lze filosofickou politiku opravdu považovat jen za druhou kapitolu filosofické etiky (eventuelně obráceně filosofickou etiku za předběžnou a průpravnou část filosofické politiky).
(Filosof a politická odpovědnost, in: Česká mysl 41, 1991, č. 1, str. 6-17.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofická etika nemůže být ničím jiným než méontologickým zkoumáním „toho čtvrtého“, pochopitelně v souvislosti s člověkem, přesněji se situací člověka, jehož každý čin, každé jednání i chování má „mravní“ dimenzi. A když s „tím čtvrtým“ nepočítá, ba když se o něm vůbec nijak nezmíní, prostě poklesá a upadá. Ostatně etika odděleně chápaná od „politiky“ je také vadná, protože „abstrahuje“ od souvislostí a vztahů, které – podle rozšířeného mínění – do sféry mravnosti jakoby nepatří. A chápeme-li „etiku“ skutečně do hloubky i do šířky, pak vlastně nesmí odhlížet od vůbec žádných vztahů mezi lidmi, dokonce ani od vztahu lidí k jiným živým bytostem, zvířatům i rostlinám, ba ani od vztahů lidí k „věcem“. Už to, že si uvědomíme důležitost onoho tzv. „třetího“, nás nutně vede k závěru, že v etice nejde jen o „mravnost“ a „mravy“, ale vůbec o smysl všeho, co lidé dělají a podnikají, a o smysl důsledků jejich aktivit, ano, o smysl toho všeho kolem nich, dokonce i toho „světa“, na který (možná jen zatím) nemají žádný vliv, ale jehož „smyslu“ si musí všímat a respektovat jej.
(Písek, 090218-1.)