Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ivan Blecha v kratičkém hesle „evoluce“ po slovním překladu na „vývoj“ pokračuje: „souhrn postupných změn“. (Dál už jen dva odkazy; 7233, s. 115.) Ovšem to je právě ten nesmysl, že tu je (ovšemže nevysloveně) „změna“ chápána jako střída momentálních stavů, kdy jeden stav se stává minulostí (a tedy neskutečností, nejsoucnem), přičemž se zároveň nějaké jiné nejsoucno, neskutečnost) stává skutečností, novým aktuálním stavem. A ten postup od jednoho stavu k druhém a pak dalším, a zase dalšímu, a ta dále a tak podobně, představuje jakousi řadu, kterou musí něco „shrnout“ do jakési jinak neobjasňované „kontinuity“, o které pak mluvíme jako o „vývoji“. Ve skutečnosti se tu ovšem s žádnou opravdovou kontinuitou nepočítá (nebo se aspoň vůbec nestává naším zájmem, prostě se o ni nestaráme), neboť to jsme my, kdo tu jednotlivé „stavy“ shrnujeme do nějakého souboru či souhrnu. Tedy, jak vidět, s nějakým „pořádkem“ se přece jen jakoby počítá, přesně ji řečeno, je předpokládán, ale není připisován žádnému „vnitřnímu“ dění, neboť nic „vnitřního“ se nepředpokládá, co by mohlo mít onen postup (sérii) změn na „starosti“ či v „péči“. – J to typ myšlení, které je stále ještě závislé na karteziánské „věci rozprostraněné“, vlastně „stroji“
(Písek, 120624-4.)

Josef Šmajs (2013)

Nemohu se smířit se silně antropocentrickým názorem, že evoluce směřovala k člověku a rozvíjení kultury. Tato stará tailhardovská teze zní sice lidskému uchu libozvučně, ale nic ji přírodovědně ani filosoficky nepotvrzuje. Přirozená evoluce je totiž výrazně divergentním (rozbíhavým) procesem, k žádnému pomyslnému vrcholu nesměřuje, hledá, experimentuje a vytváří emergentní struktury na úkor jiných struktur či látkové a energetické výživy čerpané z okolního prostředí. Přirozená evoluce, jakkoli se zdá, že na Zemi směřovala k člověku, má před sebou ještě několik miliard let další ontické tvořivosti, pochopitelně bez člověka. Člověk, i když to může někoho urážet, je z hlediska přírody jen dočasnou, nepatrnou a nevýznamnou větvičkou na stromě pozemského života. Je živou větvičkou, která nutně po čase uschne, tak jako usýchají jiné větve tohoto pomyslného stromu. Člověk, podobně jako každý jiný druh, je také jen nahodilým produktem evoluce, takže kdyby život na Zemi mohl z nějakých důvodů vzniknout a téměř čtyři miliardy let se vyvíjet znovu, téměř určitě by jeho evoluční větvička už nevyrostla.
(Pozoruhodná, poučná, leč autorsky nepoctivá kniha, in: Britské listy, 11.5.1913,
ex www.)

Ladislav Hejdánek (1999)

01
Jednou z významných myšlenkových konstrukcí posledních staletí evropského filosofického a vědeckého vývoje je pojetí vývoje (a pokroku vývojem). Jde o konstrukci, bez níž – jak dnes už vidíme – náš přístup ke skutečnosti, zejména ke skutečnosti historie života na této planetě, vykazuje závažné nedostatky. A protože tato konstrukce dovolila učencům učinit překvapivý objev, totiž že sama bytostná povaha živých bytostí není neměnná, nýbrž že se konstituovala v minulosti vývojem a že tento vývoj se vymyká klasickému chápání kauzality, jak jej Evropanům odkázali jeho autoři, totiž staří Řekové, je třeba náležitě porozumět, k čemu tímto vynálezem a objevem vlastně došlo. (Mýtus kdysi s „vývojem“ zcela samozřejmě počítal: co bylo napřed, co potom, co se z čeho zrodilo nebo kdo se z koho zrodil apod.)
(Narativita a pojmovost 1, body k přednášce na ETF, 27.9.1999, § 1.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)