Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Richard P. Feynman (1985)

Lidé z aerolinií byli svým způsobem života kupodivu dost /175/ znuděni a v noci často chodili popíjet do barů. Byli mi všichni sympatičtí, a tak abych se choval společensky, chodil jsem s nimi několikrát týdně do baru na pár skleniček.
Jednou, kolem půl čtvrté odpoledne, jsem šel po chodníku naproti pláži Copacabana kolem baru. A najednou mě zaplavil strašlivě silný pocit: Tohle je přesně, co chci; to by mi teď akorát sedlo. Zrovna teď bych se hrozně rád napil.
Zamířil jsem k baru, a najednou mi napadlo: Moment! Teď, uprostřed odpoledne? Nikdo kolem, žádný společenský důvod k pití. Jak je to možné, že máš tak intenzivní pocit, že si musíš dát skleničku? – a vyděsil jsem se.
Od té doby jsem už nikdy nepil. Nemyslím, že bych byl v nějakém skutečném nebezpečí, protože bylo velice snadné přestat. Ale ta silná touha, které jsem nerozuměl, mě vyděsila.Víte, myšlení je pro mě zdrojem takové zábavy, že nechci poškodit ten nejhezčí stroj, který dělá život tak vzrušující. Z toho samého důvodu jsem se později nemohl odhodlat vyzkoušet LSD, navzdory svému zájmu o halucinace.
(6628, To snad nemyslíte vážně!, př.Jan Klíma, Praha 1989, s. 174-75.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)