Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (197x)

(Pat) Ne, podívejte se, Heidegger kupříkladu tvrdí, že v rámci metafyziky jsou si všechny filosofie rovny. Nemá žádný smysl mluvit o nějaké dokonalosti jedné filosofie proti druhé. V Heideggerovi je to řečeno takto: „Chybí nám jakékoli měřítko, které by dovolovalo odhadnout dokonalost jedné epochy vůči jiné. Neexistuje dokonce ani žádné právo, abychom tímto způsobem hodnotili. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo, Hegerova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svoji vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je taková, jaká je, musíme prostě přijmout. Nicméně nám nepřísluší dávati jedné přednost před druhou, jako to platí o různých světových názorech.“ (Das Ende der Philosophie und die Aufgabe des Denkens.)
Tohle je přece strašné. Jako kdyby se různé metafyziky nebyly ve skutečnosti rozvinuly vzájemnou diskusí! To znamená popření jakékoli metafyzické pravdy! Nejen že metafyzika není pravdivá jako taková, nýbrž není zde žádný vztah! Různé metafyziky nejsou podle Heideggera výtvorem lidí jakožto empirických bytostí, je to ve skutečnosti bytí samo, které se v nás vyvíjí. -- Bytí samo – to je specifikum Heideggerova pojetí – není něco hotového, nýbrž vytváří se, je v pohybu. Ovšem ten pohyb je konečný, jak jsme viděli, metafyzika se uzavře. Heidegger říká: „Veškerá metafyzika je platonismus.“ Nietzsche svoji filosofii označuje jako obrácený platonismus. Platonismus je zde nauka o dvojím světě. Nietzsche říká: „Wie die sogenannte wahre Welt zur Fabel wurde“.
(Může filosofie zaniknout? – přednáška 197?, z odpovědí v diskusi, rkp.; bez diskuse otištěno in: Filosofický časopis, roč. XXXVIII., 1990, č. 1-2, str. 3–20.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)