Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Mluvíme-li o bytí nějakého jsoucna, budeme mít na mysli celé jeho trvání od zrodu až po zánik (event. Uhynutí). Proto nemá smysl mluvit o „bytí“ v případě nepravých událostí, tj. vybraných úseků nějakého dění (nějakých vybraných procesů), kde to jsme my, kdo rozhoduje o tom, kde „je“ počátek a kde „je“ konec; o „bytí“ lze hovořit jen u pravých událostí, tj. u událostí, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány, a to od počátku (zrodu) až do konce (zániku). Jednotlivé momentální (okamžité) aktuální „fáze“ událostného dění budeme nazývat „jsoucnosti“; jejich „délkou“ (časovým rozsahem) se nyní nebudeme zabývat, jenom budeme pamatovat na to, že v žádném případě nejde o žádnou „bodovost“, tedy „bezčasovost“ (to proti Zénónovi, který sugestivně každého „přemlouval“, že šíp je v každém „okamžiku“ na nějakém místě, a že tam „stojí“, a tedy že „na tom místě“ neletí. Časový „rozsah“ jsoucnosti není nikdy prostě „dán“, ale je výsledkem schopnost (mohutnosti, moci) události jako celku resp. jako subjektu ji jako „okamžitou jsoucnost“ udržet v aktualitě. Tak se ukazuje, že událost musí ustavit svou integritu a udržet ji jako „svou vlastní“ svým výkonem (a k tomu si ustavuje svůj subjekt resp. sama se subjektem stává), ale kromě toho musí ustavit a po jistou krátkou dobu udržet také integritu každé ze svých jsoucností. Právě proto „délka trvání“ té či oné „jsoucnosti“ je závislá na výkonu příslušné události-subjektu, a ten nemusí být nutně stále stejný (jak se mi to aspoň jeví, ale je to zajisté věc zkoumání). Tradiční „metafyzický“ předsudek počítal s tím, že kažá „bytost“ trvá tou svou „částí“ či „složkou“, která se po celou dobu jejího trvání (života) chová jako neměnný substrát, jako „sub-stance“. Je třeba uznat jako velký pokrok, že po kritice a odmítnutí tradiční „metafyziky“ dochází k tomu, že bytí takové bytosti může být zajišťováno také jinak než nějakým „substrátem“, který se po celou dobu nemění. Mohlo k tomu dojít je zároveň s poznáním, že takové bytí musí být „aktivně“, činně vykonáváno, že není žádnou „daností“. Nyní však musíme vše domyslit: nejen bytí události jako celku, ale dokonce i každá okamžitá, aktuální jsoucnost události musí být „vykoná(vá)na“, musí být aktivně a přímo usilovně ustavena a udržena v takové vzájemné spjatosti, jaká je nezbytná pro náležité sjednocení nejen události jako celku, ale také (byť nepochybně jinak) každé její „jsoucnosti“ (kterou ovšem nikdy za „celek“ uznat a považovat nemůžeme).
(Písek, 080505-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nazvěme „jsoucností“ určitého jsoucna všechno to, jak a čím se toto jsoucno v dané chvíli a na daném místě (hic et nunc) „ukazuje“. Vzhledem k tomu, že musíme počítat s tím, že se takovýmto způsobem ukazuje, i když se nedíváme, neposloucháme ani jinak nevnímáme, musíme se vždy (v každém aktuálním případě) omezit na to, co právě my jsme z toho ukazování byli schopni nějak zaregistrovat (a tím se okamžitě dostáváme do sféry či oblasti „jevení“ či „vyjevování“, kam nicméně v této chvíli nehodláme přejít). To nám však nesmí zakrýt tu základní „skutečnost“, totiž že se každé jsoucno ukazuje nikoli právě jenom nám, ale ani nikomu (a ničemu – neboť nejde jen o nás lidi, ani jenom o živé bytosti) jinému, ale že se jsoucno „ukazuje“ tak, jak to je nerozlučně spjato s „výkonem“ jeho vlastního bytí. Můžeme proto říci, že „býti“ znamená vždy také „ukazovati se“, ale že „býti“ je vždycky neskonale víc než „ukazovati se“; v „úkazu“ se sice ukazuje jsoucno, ale protože se jsoucno vždy děje a tudíž i proměňuje, ukazuje se v každé chvíli trochu jinak, takže žádné okamžité „sebe-ukázání“ nesmí být zaměňováno za jsoucno samo. Právě pro toto sebe-ukazování v dané chvíli si volíme pojmenování „jsoucnost“: to, co se hic et nunc ukazuje, není vlastně celé jsoucno (tj. jsoucno jakožto celek), ale pouze jeho určitá jsoucnost. Ovšem ani jsoucnost (tj. žádná ze jsoucností určitého jsoucna jako celku) se neukazuje po všech stránkách, a to nejen proto, že se nám tak neukazuje (tj. že se nám některé aspekty jejího sebe-ukazování nějak skrývají – nevidíme např. od nás odvrácenou momentální stránku daného jsoucna, nevidíme ani to, co je momentálně skryto pod jeho povrchem apod.), neboť to bychom zase přešli někam jinam, totiž k vyjevování), nýbrž především proto, že některé „stránky“ pravých jsoucen zůstávají trv ale nepřístupné zvnějšku, tj. nemají povahu něčeho „vnějšího“ (zvnějšněného), nýbrž jsou a zůstávají něčím „ne-předmětným“ (a proto nezpředmětnitelným). Právě ne-předmětná stránka každého pravého jsoucna je pověřena ustavením a udržováním integrity pravého jsoucna jakožto celku.
(Písek, 080506-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Abychom mohli nějaké „jsoucno“ uznat za „pravé jsoucno“, musíme jeho všechny jsoucnosti (a ovšem také celé jeho bytí) vidět jako vztažené k jednomu jedinému (hlavnímu) „centru“, totiž k jeho vlastnímu subjektu. Hromada (pouhý agregát) takové centrum nemá, ale nemá je ani to, co můžeme označit jako „nepravé jsoucno“. Tak např. „les“ nebo ještě menší „tůň“ nejsou pouhým nahromaděním, pouhou agregací svých složek (součástí), ale mají jakýsi svých „ráz“ či „charakter“, který má jakousi stabilitu nebo spíš vnitřní vyváženost (takže alespoň nějaký čas přetrvává oproti ustavičným „změnám“, k nimž ovšem stále všude dochází. Nepravá jsoucna jsou ve svém trvání aktivně udržována a dokonce sjednocována (integrována), ale nikoli svým vlastním centrem (subjektem), ale celou řadou jiných subjektů, a to ať už zvenčí (vodními srážkami, přítokem vody odněkud, svitem slunce nebo zastíněním atd.) nebo jakoby „zevnitř“, tj. aktivitou svých „složek“, které takovými pravými jsoucny jsou. Podobně tomu je třeba ve společenstvích nejen rostlin a živočichů, ale i lidských. A také v případě tzv. historických událostí a dějů (díky podobných reakcím těch nebo oněch složek lidských společností).
(Písek, 130105–1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

O jsoucnu mluvíme jako o „jsoucím“, tj. jako o tom, že „jest“ (nejen tedy „co jest“). Už Aristotelés věděl, že to znamená několik různých myšlenek či významů (Met K 3, 1060 : „O jsoucnu se však mluví v mnoha významech“, 0176, Kříž, str. 273); o různých významech slova „jest“ bylo mnoho uvažováno a bylo i mnohé napsáno. Některé významy můžeme předem vynechat či vyškrtnout ze seznamu důležitých, neboť jde jen o jisté jazykové zvyklosti. Různí autoři se pokoušejí blíže objasnit slovo „jsoucí“ vědomě jen pomocně, neboť panuje obecné přesvědčení, že přesná definice není možná; tak si počínají i autoři filosofických slovníků: „první a vše prostupující obecný znak skutečnosti“ (7233, s 203), atd. Nakonec se však musíme rozhodnout sami a musíme se také pokusit filosofický význam tohoto „jest“ upevnit a důsledně držet. Jak to vidím, mám vlastně jen dvojí možnost (v rámci dosavadní své osobní „tradice“): buď budu připisovat jsoucnost jen tomu, co se „vskutku“ či „opravdu“ děje, tedy události (událostem), které mají jak svou vnější tvářnost či podobu, s jakou se „ukazují“ či „jeví“ uprostřed světa skutečností (majících vždy také předmětnou stránku), anebo bude o „jsoucnosti“ mluvit i myslet ve světě ryzích nepředmětností. Protože by to bylo jednak krajně nezvyklé a zejména protože nemáme zatím potřebné myšlenkové prostředky, bude lépe zůstat u první možnosti a v případě ryzích nepředmětností (a všeho co s tím ve světě ryzích nepředmětností souvisí) budeme mluvit jen o nepředmětných skutečnostech. Pak ovšem budeme muset také připustit, že skutečná mohou být i nejsoucna (resp. to, co není, co není jsoucí). Rádl např. navrhoval (a sám uskutečňoval) rozlišení mezi jsoucností a platností, tj. mezi tím, co „jest“, a tím, co „platí“ (tedy za je závazné, co „má být“).
(Písek, 141019-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

10.
Vlastně nejde o žádný objev, neboť všichni samozřejmě počítáme s tím, že strom vyrůstá z malé rostlinky a mění se z malého na velký. Chyba spočívá v něčem jiném, totiž že nebereme dost vážně, že v každém okamžiku svého života je strom jakoby zakotven v celém svém životě, že není jen tím, co se právě ukazuje a vyjevuje, a že tedy jeho minulost i jeho budoucnost je vždycky nějak „při-tom“ – odtud „přítomnost“. Každá přítomnost pravého jsoucna je rozlehlá a je v ní zpřítomněna více méně rozsáhlá minulost i budoucnost. Zde právě potřebujeme ono rozlišení, na které jsem už narážel. Uvažujeme-li každý okamžik jen izolovaně od ostatních, nepochopíme, jak s ostatními souvisí. Pak lze mluvit o tom, že redukujeme jsoucnost na jestotu. Jestota je jsoucnost, zbavená vnitřní souvislosti s celkem událostného jsoucna. Naproti tomu pravá jsoucnost je okamžitě přítomná jen svou vnější stránkou, kdežto svou stránkou vnitřní prorůstá svými kořeny ke všem jiným jsoucnostem a posléze k celku. To znamená, že jsoucnost je pouze po vnější stránce hic et nunc, zatímco po stránce vnitřní je časově koextenzivní s celým životním trváním jsoucna.
(Méontologie, body k přednášce, pro: Sázava, 4.-5.7.1991, bod 10.)