Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Heidegger říká také ve své druhé přednášce o tom, „Co znamená myslet?“, že „Myšlení o myšlení se na Západě rozvinulo jako ,logikaʻ“ a že „logika nashromáždila zvláštní vědomosti o zvláštním druhu myšlení.“ (A připomíná hned, že „velcí myslitelé, především Kant a po něm Hegel, rozpoznali neplodnost takové reflexe“, která „činí myšlení svým předmětem“ (str. 16). Tady je ovšem nejasné, co to právě na tomto místě pro Heideggera znamená „činit myšlení svým předmětem“: jde jenom o soustředěnost na něco, anebo o zpředmětňování něčeho, co není vlastně (ontickým) předmětem? To, že Heidegger mluví o vědomostech „o zvláštním druhu myšlení“, by umožňovalo mít za to, že tímto „zvláštním druhem myšlení“ by bylo nebo mohlo být právě myšlení předmětné resp. zpředmětňující. Vždyť hned po několika dalších slovech čteme, že takto byla ustavena „nejspeciálnější věda ze všech speciálních věd“, totiž „logistika“, a pak bez komentáře: že právě logistika se „dnes na mnoha místech“ považuje „za jedinou možnou podobu přísné filosofie“ (str. 16, 17). Když si připomeneme, že pro Aristotela byla „logika“ záležitostí pouhých nástrojů a prostředků myšlení (organon) a nikoli filosofickou disciplínou, pak je zřejmé, že ony Heideggerem zmiňované vědomosti „o zvláštním druhu myšlení“ mohly být pouze hrubým omylem považovány o reflexi myšlení v plném smyslu; a že jenom z naprostého nedostatku smyslu pro skutečné dějiny myšlení vůbec a filosofie zvláště mohly a mohou být považovány dokonce za „filosofickou logiku“, jak se to v posledních nejméně dvou desetiletích stalo v určitých (Heideggerem naznačených) kruzích nejen zvykem, ale téměř samozřejmostí. Logika aristotelská (školská) je něco naprosto odlišného od toho, čemu můžeme právě (a tedy nikoli bezdůvodně) říkat „logika filosofická“; filosofická logika znamená totiž filosofickou reflexi logu a myšlenkové práce s logem. A co to je logos, to se bytostně vymyká možnostem tradiční logiky, jakož i tím více logiky matematické (hrubě mylně a vůbec protismyslně někdy jmenované jako logika „filosofická“).
(Písek, 141012-3.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Krásným příkladem toho, co je jen zdánlivě správné v našem úsudku, zatímco zdrojem chyby není logika, nýbrž nesprávný, byť zamlčený předpoklad, je myšlenka dělitelnosti nějakého jsoucna na dvě nebo více jsoucích částí (a pak další dělitelnosti těch částí atd.). Poprvé se tato předsudkem zatížená myšlenka objevila již ve starém Řecku (u atomistů). Po dlouhé věky měla silný vliv na pozdější evropské myšlení, ale zdá se, že nikoho nenapadlo, že rozdělit živou bytost na dva nebo více dílů znamená ji usmrtit, a zbavit života nejen ji, ale i ty části. A vlastně zbavit ji „skutečnosti“, neboť pouhá hromada může sice něco připomínat (pokud nějaké takové „něco“ máme pro srovnání k dispozici), ale to, jak vypadá a co připomíná, je jen zdání (a to zdání pro nás), ve skutečnosti to je jen a jenom hromada. A ta je pochopitelně dělitelná. Jakmile připustíme, že to je něco víc než „pouhá hromada náhodně rozházených věcí“, přestává platit, že tu je možné nějaké dělení, která by ono ještě nedělené nerozbilo, nelikvidovalo, nepopřelo.
(Písek, 150527-2.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Nejstarší a tedy první institucí, která se zabývala organizací myšlenkové práce a náročného myšlenkového (řekli bychom „vědeckého“, kdyby to slovo dnes neznamenalo něco jiného, totiž specializaci na úzký obor otázek) „výzkumu“, byla Platónova a platónská Akademie, založená roku 387 př.Kr. v Athénách. V Tuskulských hovorech (1976, s. 31; 4566, s. 10-11n.) se Cicero přiznává k vědomému napodobení „starého sókratovského způsobu, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů“ (správně má být přeloženo: vyvracením názorů druhého); uvádí hned, že „Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.“ [Haec est enim, ut scis, vetus et Socratica ratio contra alterius opinionem disserendi. Nam ita facillime quid veri simillimum esset inveniri posse Socrates arbitrabatur.] A právě tento „sókratovský“ způsob si jako první literárně osvojil jeho největší žák, Platón, a předvedl to mnohonásobně ve svých dialozích. Cicero tak vyslovil – sice poněkud nepřesně a ne zcela domyšleně, takže my to budeme muset opravovat – něco základně významného: myšlenkové zkoumání chce dospět k pravdivosti (opět chyba v překladu, Cicero nemluví o veritas, nýbrž o verum), a základní metodou je tu metoda dialektická (té se o něco později dovolává Cicerónův Učitel: „To nemáš ani povrchní znalosti dialektiky?“ – s. 35 českého překladu). Podle toho bychom mohli říci, že filosofie je nutně záležitost dialogická, tedy záležitost ne jednoho, ale více lidí, kteří spolu rozmlouvají, třeba i polemicky, ale zcela zásadně tak, že si navzájem naslouchají. Naproti tomu dialektika je vlastně jen logika, i když se v jejích postupech pracuje s protiklady a protikladnými názory. Abychom mohli obojí náležitě rozlišit s ohledem na původní kořeny slova, musíme přistoupit k jisté konstrukci. Metoda dialektická odhaluje rozpory, aby vysvitla nedržitelnost jedněch ve prospěch druhých; dialektika nehodlá najít a odhalit něco nového, nýbrž jen vyloučit nesprávná, nedržitelná tvrzení. Právě proto v dialektice platí, že každý výrok je pravdivý nebo nepravdivý; a cílem dialektiky je především ten nepravdivý odhalit a tím zvrátit, popřít. Naproti tomu metoda dialogická si nedělá iluze o tom, že ze dvou protikladných výroků lze alespoň jeden vyvrátit a tím (snad) podpořit ten druhý. Spíše předpokládá (to je právě to sókratovské !), že nikdo neví nic určitého. Ale v rozhovoru lze společnými silami (a ovšem dobrou vůlí, to je také důležité) dospět k nahlédnutí, které neměl na počátku nikdo z rozmlouvajících, ale které se jim společně otevřelo, když se pokoušeli proti sobě argumentovat. (Písek, 020820-1.)