Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Landovský (1990)

… Chci se naprosto zbavit jakýkoliv předem daný představy o světě, i když občas, když se ožeru v hospodě, taky říkám, kdyby lidi byli hodný atd., ale to jsou jen hospod[ář]ský žvásty, rozumíš, když chci mluvit poctivě, musím říct, že se chci vyhnout jakýkoliv představě, jak by co a jak mělo bejt, protože musíš, tedy já musím, abych se vyhnul demagogii, já musím přítomnost, kterou žiju, žít plně, musím o ní vědět co nejvíc, musím vědět co dělám, i když samozřejmě si někdy protiřečím, páchám svinstvo, který mě třeba může i zahubit, ale nejdůležitější je furt ta přítomnost, kterou musím kontrolovat minulostí, svojí lidskou, a pak mi z toho vyjde automaticky budoucnost. To je jednoduchý jako facka, ale lidstvo tyto nejjednodušší věci od nepaměti přechází a mluví o budoucnosti jako o hrozbě. Dneska každej idiot ví, jak to bude, ale nikdo z nich neví, jak to je. …
(Soukromá vzpoura, Mladá fronta, Praha 1990, str. 10.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)