Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Založení a budování méontologie jako jedné z ústředních filosofických disciplín nesmí být chápáno jako cesta jinudy a jinam, než kudy dosud vedly cesty ontologie (resp. staré „metafyziky“). Jde naopak o to, začít vážně počítat s dosavadní „ontologií“ jako s něčím, co nutně potřebuje jakousi opravu či nápravu, protože se tu objevil, vyjevil, „ukázal“ vážný problém. A ten spočívá v tom, že „býti“ či „jest“ někdy vypovídáme o čemsi právě tady a teď jsoucím, ale někdy také o něčem, co má svůj počátek, průběh a konec v čase, ale je to „celek“, který po celou dobu svého událostného dění „jest“. V čem tedy bude spočívat „náprava“ oné tradiční ontologie? Aristotelés na počátku vymezil „obor“ jedné z filosofických „věd“ (disciplín), a to aniž by ji pojmenoval, tak, že se zabývá jsoucím jakožto jsoucím (některé překlady to uvádějí jako „jsoucím, pokud jest“). Jakmile připustíme, že událostné dění není pouhá série okamžitých stavů, ale že je to dění události jakožto vnitřně integrovaného celku, musí nám být jasné, že každá taková (tj.“pravá“, neboť integrovaná) událost prochází postupně svými aktuálními stavy tak, že jedny nechává jakoby za sebou jako svou minulost, ale přitom je významným způsobem stále „přidržuje“ u sebe jako „vlastní“, zatímco jiné, ještě nenastalé, jež jakoby očekává a aktivně přivolává, přitahuje, vtahuje do „aktuálnosti“, ale vždycky tak, že už teď jsou i ty nenastalé vskutku „její“, tj. jí vlastní. A obojí „fáze“, ty minulé i ty ještě nenastalé, v jisté smyslu „jsou“, totiž jakožto součásti události jako celku, ale zároveň „nejsou“, protože nejsou právě teď aktuální. A pokud tomu takto je, má smysl se – filosoficky ! – zabývat jak „jsoucím jakožto jsoucím“, tak také „jsoucím jakožto nejsoucím“, totiž jakožto ještě nejsoucím nebo jakožto už nejsoucím. A pak už nezbývá než si plně a naprosto jasně uvědomit, že v každé (pravé) události, která se právě děje, mají převahu (obvykle naprostou, ale musíme pamatovat na zatím nevyjasněnou povahu událostí „primordiálních“) fáze ještě nejsoucí a již nejsoucí, kdežto fáze právě aktuální jsou statisticky vzato vlastně „výjimkou“ (byť mimořádně závažnou).
(Písek, 111006-3.)