Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

K bytostné povaze „mýtů“ resp. mytických vyprávění náleží, že jsou předávány z generace na generaci „znalými“ či „vědoucími“, ale že nikdy není výrazně položena otázka, odkud to ten, kdo je vypráví, všechno ví. A pokud snad někdy taková otázka padla, odpověď zněla, že to ví od svého otce nebo děda – což pochopitelně nemohlo být uspokojivé, jak se nám (dnes) zdá, neboť vlastní otázka tak zůstávala nezodpověděna. Zvláště když šlo o mýty o počátku všech věcí, o vzniku světa, zůstával veškerý interes u těch věcí a u světa samého, ale kdo to vlastně skutečně viděl, kdo u toho byl, aby o tom mohl podat zprávu, zůstávalo zcela mimo rámec jakéhokoli dotazování (natož zkoumání). Kritičnost tedy spočívala a nadále spočívá v tom, že důsledně odlišujeme to, o čem se něco říká (např. vypráví), od toho, kdo a s jakým oprávněním to říká.
(Písek, 101111-1.)

Jan Patočka (1971?)

Jsme zvyklí zneužívat slov, takže degradují k svému nejvyšeptalejšímu významu a stanou se v oběhu plíšky bez ražby. Tak je to se slovem mýtus, které pro nás značí klam a sebeklam, anonymní, samočinně vynořenou představu, mínění a zvěst, kterou nepovažujeme za výtvor mysli s věcným dosahem, nýbrž jen za subjektivní symptom. V tom smyslu mluvíváme o nacionálních, sociálních, politických mýtech, proti nimž jedni racionalisticky polemizují, druzí je iracionalisticky kultivují, jako rasový mýtus, „mýtus 20. století“, mýtus generální stávky apod. Nikoho nenapadá, aby v moderním světě užíval slova v jiném než v tomto upadlém, pokleslém významu, jenž odpovídá jeho zakrnělé formě v našem duchovním životě. Ale původně mýtus není tento subjektivismus „autistického myšlení“, původní mýtus je pravda v silném smyslu, o pravdě jedná a pravdu obsahuje a chce být pojímán s nejvyšší vážností, která náleží všemu prapůvodnímu a počátečnímu.
Jak by mýtus mohl v naší přítomnosti neukazovat upadlou tvář, když sama životní souvislost, v níž má smysl a z níž jej přijímá, je ve světě racionální civilizace vyřazena a vymírá? Neboť mýtus není původně nic samostatného a jeho původní forma nejsou pohádky pro děti. Mýtus patří do souvislosti určitého lidského chování a počínání, které ovládá každý, jak my říkáme, primitiv, a z něhož oslabeně, ale pořád ještě žijeme na dluh i my, ačkoli naše ústřední chování a celá praxe nás od něho odvrací a jemu odučuje.
(Pravda mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, in: )
zatím viz: b-cizí – Patočka – drobné (z FHS)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Karl Jaspers (1947)

Man hat seit Anbeginn versucht, das Ganze im Mythos zu verstehen, in der Götter- und der Weltentstehung, später in der Spekulation des Seins und des Werdens. Solche Mythen stehen unserer Auslegung als eine Chifferschrift offen, so auch die letzten philosophischen Mythen, die im Logos das Sein des Ganzen zu ergreifen meinten. Die Philosophie des Umgreifenden aber ist selber kein Mythos, auch kein logischer Mythos in der Reihe der Spekulationen. Vielmehr ist sie auf dem Wege der Entmythisierung unseres Denkens der bisher weitestgehende Versuch der Befreiung. Er erzwingt, unter Verwerfung jeder totalen Ableitung, die Aufgeschlossenheit und Unabschließbarkeit unseres Seinswissens, die grenzenlose Möglichkeit. Diese Befreiung vermag – wenn der Ursprung sie führt – zu bewahren den Gehalt des Überwundenen, die Einsicht in die Unumgänglichkeit der Mythen, das Leben mit der Wahrheit in ihnen.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 184.)