Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)

Hans Küng | Heinrich von Stietencron (1984)

Dodejme, že pojem náboženství musíme pochopit dosti široce, aby zahrnoval všechna historická náboženství od polyteistických přírodních náboženství, teismu a panteismu až po a-teistický buddhismus. Nesmíme jej ale rozšiřovat libovolně, nechceme-li zastřít hranice mezi náboženskostí a kvazináboženskostí či nenáboženskostí a ztratit tak zřetelné kontury. Náboženství musí zůstat náboženstvím! Náboženství, jak jsem se je pokusil již v úvodu vymezit, je mnohovrstevným uskutečňováním vztahu k něčemu, co zahrnuje člověka a jeho svět: k nejzazší skutečnosti, ať už ji chápeme jakkoli, k absolutnu (Bohu, Brahmovi, dharmě, prázdnotě, nirváně). Jinak řečeno: „náboženský“ je každý člověk, který poznal, že tím posledním není už „svět“ (to znamená člověk, dějiny, příroda, kosmos) tak, jak se nám jeví, nýbrž že „svět“ nás odkazuje k zahrnující, všeobsáhlé, vše určující první i poslední skutečnosti. Naopak platí, kde lidé neuskutečňují podobný vztah k čemusi, co přesahuje „svět“, k čemusi nejzazšímu, absolutnu, nehovoříme – abychom zabránili nedorozumění – o náboženství, nýbrž raději o paranáboženství (při nezáíjmu o náboženství) anebo vůbec o pseudonáboženství (u náhražek náboženství). ...
(7771, Křesťanství a hinduismus, přel. Jiří Hoblík a Dušan Zbavitel, Vyšehrad, Praha 1997, 110919-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Francis Bacon byl ještě přesvědčen, že trocha vědy nás sice může odvádět od náboženství, ale víc vědy že nás zase přivádí zpět k náboženství (našel jsem dvě místa, jednou v dopisech, po druhé snad v knize Valerius terminus, ale teď výpisek nemám po ruce). Kant už si tím tak jist nebyl a chtěl, jak to vyjádřil v předmluvě k 2. vydání KRV, dostat pro víru místo tím, že rozum ,omezí‘ („Ich mußte also das Wissen aufheben, um zum Glauben Platz zu bekommen“; nevím, zda to můžeme chápat hegelovsky jako „zrušit a pozdvihnout výš“. (B XXX). Zůstaneme-li jen u těchto citátů (a nebudeme se zabývat příslušnými kontexty), je jejich srovnání docela zajímavé. Bacon mluví o náboženství (religion), nikoli o víře; a dnes poté, co osvícenské myšlenky byly otřeseny (nebo aspoň „otřásány“), se nemůžeme vyhnout otázce, zda to „náboženství“, k němuž nás vede „víc vědy“, není docela jiné než to, od kterého nás vědění zprvu odvádělo, ba zda to není docela nové náboženství, které začalo uctívat a zbožňovat vědu samu. Kant naproti tomu mluví o „víře“ resp. „věření“ (s Glauben), a proti ní nestaví ovšem rozum (pochopitelně), ale „vědění“ (Wissen, nikoli Wisenschaft), a to zase ihned spojuje s předsudečným dogmatismem metafyziky, který je vždycky přehnaný (der jederzeit gar sehr dogmatisch ist). Ale v obou případech jde o chybné pojetí. (Jinak o náboženství mluví spíš „zdeúředně“.)
(Písek, 120825-1.)

Albert Einstein (19??)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. ...
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)