Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Carl Gustav Jung (1935)

Vidíte, jak se může stát, že se obraz začne hýbat. A stejným způsobem, když se soustředíte na vnitřní obraz, začne se pohybovat, obraz se začne obohacovat o detaily, hýbe se a rozvíjí. Pokaždé mu přirozeně nedůvěřujete a jste toho mínění, že jste si to jen vymysleli, že je to jen váš vlastní výmysl. Musíte ale tyto pochybnosti překonat, protože to není pravda. S naší vědomou psýché dovedeme vyprodukovat skutečně jen velmi málo. Jsme ustavičně závislí na věcech, které doslova spadnou do našeho vědomí; proto jim v němčině říkáme Einfälle (nápady). Kdyby se například mému nevědomí zlíbilo nedávat mi myšlenka, nemohl bych pokračovat ve své přednášce, protože bych nebyl s to vymyslet další krok. Všichni máte tu zkušenost, kdy chcete říct jméno nebo slovo, které době znáte a jednoduše si ho nemůžeme vybavit; ale o něco později vám samo vytane v paměti. Jsme zcela závislí na dobrotivé spolupráci našeho nevědomí. Když nespolupracuje, jsme úplně ztraceni. Proto jsem přesvědčen, že pomocí vědomé vynalézavosti toho nemůžeme mnoho docílit; přeceňujeme sílu úmyslu a vůle. A tak když se soustředíme na vnitřní obraz a když jsme natolik opatrní, abychom nepřerušili tok událostí, vyprodukuje naše nevědomí sled obrazů, které tvoří úplný příběh.
(Analytická psychologie, Academia, Praha1993, str. 180.)