Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Tak jako může být člověk myšlenkou na světelné roky, ba tisíciletí daleko „při tom“, co se dělo v té dálce před roky, ba před tisíci lety, může být myšlenkou také v daleké budoucnosti. V obou případech překračuje hranice svého časného (nejen aktuálního) bytí. Znamená to snad, že ta budoucnost (ať už nejbližší neb i velmi vzdálená) je neskutečná, protože jen míněná, tj. intencionálně jen subjektně a subjektivně zaměřená? Chce nám snad někdo tvrdit, že ono dávné nebo ono snad daleko budoucí se nikdy nestalo nebo nikdy nenastane jen proto, že není „jsoucí“ právě nyní a zde? Minulé (které už nastalo, ale pak pominulo) je v jistém smyslu skutečné, stejně jako je skutečné i to, co zatím ještě nenastalo. A toto „budoucí“ je skutečné i v tom případě, že nakonec nenastane, ale mohlo nastat. Je to jen jiná „skutečnost“ než ta, kterou jsme si redukovali na pouhou okamžitou aktuálnost. Naše tradiční chápání toho, co je skutečné, je třeba pronikavým způsobem rozšířit, ale ne tak, jak se o to pokoušeli v minulosti myslitelé tzv. modálnosti (kde minulé i budoucí stavy byly chápány jako mody aktuální přítomnosti. (Písek, 031109-1.)

Erazim Kohák (1983)

... Snad jen básník dovede i v představách žít tak živě jako v přímém prožitku. Obyčejný smrtelník žije přítomností, a před sebou vídává nanejvýš budoucnost. Uchovat si naději, to není nic samozřejmého. Čím déle trvá zima, byť je tím objektivněji jaru blíž, tím více se jaro stává nepravděpodobné. Z naděje se stává čin víry.
Nad tím se dnes zamýšlím, nadmírou a nadějí. Není to docela totéž: aspoň sám je prožívám zcela odlišně. O naději mívám pocit, že je to něco jako setrvačnost přerušeného pohybu, který v člověku /35/ ještě přežívá, i když objektivně jej svět mezitím zastavil. Třeba když začátkem května udeří na pár dní mrazy, třeba i sněhu napadne – stává se to tu. To už žiju v rozběhu jarních prací. Není mi dobře v chalupě, v níž jsem spokojeně přežil zimu. Táhne mě to ven, do lesa, na záhumenek a večer uléhám s nadějí, že ráno bude po sněhu a jarní život se zase rozběhne. Tak prožívám naději jako setrvačnost.
Víra mi připadá jako něco jiného. To už není samopohyb. Je to výslovně čin, rozhodnutí věřit, důvěřovat, i když dlouhá zima ve mně ráno zmrazila samohyb naděje. Víra je druhý dech, který nepřichází sám od sebe. Vyžaduje ode mne něco jako vědomé rozhodnutí nestát se člověkem začouzené zimy, vědomou orientaci na něco, co už není samozřejmé. A protože člověk žije tělem a v těle, ve skutcích, vyžaduje víra posilování a vyjádření alespoň symbolickým činem. Bývám si toho vědom, když za zimních večerů vyřezávám kolíčky do hrábí, nebo když koncem zimy začnu u okna blízko kamen pěstovat sazeničky. To je zároveň čin víry a čin víru posilující. Nemění zimu, ale tím, že jej mám, že i pod sněhem mi zůstává něco z činnosti léta, mění mě: žiji v zimě, ale nestávám se zimním člověkem.
A pak najednou jaro a kolíčky přestanou být symbolikou a stanou se vítanou samozřejmostí, když po sněhu pohrabávám louku.
(Dopisy přes oceán, SPN, Praha 1991, str. 34-35.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)