Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ngaio Marsh (1938)

… Pane Alleyne, choval jsem k lordu Robertovi nejhlubší úctu. Úcty k němu nemohl mít člověk nikdy dost. Budil dojem komické postavy, aristokratického podivína s neobyčejným půvabem. Ale byl mnohem víc. Fantasticky mu to myslelo. V hovoru pochopil vše, co zůstalo nevyřčeno, jeho intelekt byl subtilní /137/ a přitom pevný. Jsem muž z lidu. Obdivuji všechny své duchaplné přátele a rozumím jim – Cristo mio, abych nerozuměl! – mým duchaplným pacientům. Ale v hloubi duše jsem v jejich společnosti nesvůj. S lordem Robertem tomu bylo jinak. Odhalil jsem před ním své nitro a později jsem se nestyděl, že jsem to udělal.“
„Složil jste mu tímto doznáním velkou poklonu,“ řekl Alleyn.
(5535, Vražda po plese, in: 5535, Třikrát superintendent Alleyn, Praha 1985, str. 136-37.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)