Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

F. W. J. Schelling (1799)

Jako první vlastnost jsme do organismu vložili vzrušivost, aniž bychom tuto vlastnost zprvu mohli blíže vysvětlit. Jediné, co jsme mohli učinit, bylo, že jsme ji rozložili na dva protikladné činitele, organickou receptivitu a organickou činnost. Je nyní načase, abychom onu vlastnost převedli na skutečné přírodní příčiny, a jsme k tomu uschopněni tím, že jsme odvodili to, co patří k anorganické přírodě vůbec, kterou musí být organická příroda určena.
…
1. Podstata organismu spočívá ve vzrušivosti. To však znamená totéž co: organismus je svým vlastním objektem; (jenom potud, pokud je sám sobě zároveň subjektem a objektem, může organismus být tím nejpůvodnějším v přírodě, neboť přírodu jsme určili jako kauzalitu, která má sebe samu objektem – která se produkuje ze sebe samé).
Organismus konstituuje sebe sama. Ale konstituuje sama sebe (jako objekt) pouze náporem proti vnějšímu /194/ světu (který však tuto dvojitost udržuje a činí nemožným opětný pád do identity čili indiference). Kdyby vnější svět mohl určovat organismus bezprostředně jako subjekt, přestal by být vzrušitelný. Tedy pouze organismus jako objekt musí být určitelný vnějšími vlivy, organismu jakožto subjekt musí být těmto vlivům nedosažitelný.
(Náčrt soustavy přírodní filosofie, 1799, in: 6648, Výbor z díla – Rané spisy, Praha 1990, str. 193–94.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)