Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Bezpodmínečnou náležitostí každého subjektu (jakékoli úrovně) je jeho schopnost vztáhnout se k sobě (což samozřejmě není podmíněno vědomím; vztáhnout se k sobě ve vědomí je něco jiného, specifického). Ale právě tato schopnost vztáhnout se k sobě předpokládá jistou orientovanost subjektu v tom, co jej obklopuje resp. čím je obklopen. Vztáhnout se k sobě může jen subjekt, který nejprve podnikl nějakou akci do svého okolí, v němž se s něčím setkal. Teprve po tomto setkání je nějaký návrat vůbec možný; to přece docela zřetelně nahlédl přinejmenším už Hegel. Bez spoluúčasti na přetvoření okolí v osvětí se žádný subjekt nemůže ujistit o sobě; v případě vědomého subjektu pak jde o zaujetí orientovaného vztahu k nejbližším relevantním skutečnostem: máme zkušenost, jak třeba přechod z hlubokého spánku nebo z bezvědomí je provázen ztrátou takové orientovanosti, kdy nevíme nejen to, kde právě jsme a co nás v nejbližších chvílích čeká, ale kdy jsme znejistěni i pokud jde o naši identitu, o to, kým jsme. Proto je pochopitelné, že se tážeme nejen na to, kým jsme (a to nejen individuálně, ale třeba i za celé lidstvo), nýbrž také odkud přicházíme a kam směřujme. (Písek, 050422-1.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (1998)

Svět, v kterém žijeme, není vnitřně homogenní, nýbrž je rozrůzněn, členěn, strukturován; jen díky tomu je např. možné, aby uprostřed světa nějaká bytost (např. kdokoli z nás) žila svým vlastním životem. Proto je pro ni ovšem také nezbytné se přinejmenším v té části světa, která je jejím okolím, nějak orientovat. To, co vnější pozorovatel označuje jako okolí takové bytosti, se v závislosti na její orientovanosti stává jejím osvětím. Osvětí nelze redukovat na to, co je (z hlediska vnějšího pozorovatele) „okolo“, ale je v něm zásadně něco navíc (a něco tam bude i chybět). Záleží totiž na tom, co si ze svého okolí živá bytost osvojí, a také na tom, jak si to osvojí (osvětí = osvojený svět, přesně: osvojené okolí; termín zavedl do české filosofické terminologie Patočka v r. ….). Totéž okolí (resp. prostředí) se pro různé živé bytosti stává osvětím způsobem do velké míry odlišným. Záleží to především na schopnosti té či oné bytosti reagovat na to, s čím se setkává (samo toto setkávání je už zásadně ovlivněno touto schopností, tzv. reaktibilitou). Bylo by chybou (dosud velmi častou) chápat osvětí jako „pouhou subjektivitu“, tedy jako něco, co není součástí skutečnosti, skutečného světa. Způsob, jak nějaká bytost reaguje na své okolí (na okolní svět), se nutně stává součástí tohoto světa. Proto živé bytosti nereagují jen na „objektivitu“ a na sebe navzájem, jak ta která bytost „jest“, nýbrž také na to, jak se ta která živá bytost v daném okolí (prostředí) „zabydluje“, jak si je osvojuje, jak se v něm aktivně chová. To znamená, že živé bytosti reagují také na osvětí druhých bytostí jako na cosi skutečného (pro ně často daleko důležitějšího, než je tzv. „objektivní realita“, jak ji může pozorovat a popisovat nezaujatý vnější pozorovatel, např. vědec v tradičním pojetí; dnes ovšem už máme také disciplínu o chování živých bytostí, etologii). (Písek, 980221-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Máme-li se filosoficky (a to znamená nejen analyticky, nýbrž především kriticky) zabývat tak „nejistými“ a přímo „problematickými“ „věcmi“ či snad spíše „skutečnostmi“, jako jsou pravda, lidská práva nebo filosofie, nemůžeme vycházet ani z předem zvoleného výměru (ten je naopak naším cílem, chceme poznat a vědět právě to, co zatím nevíme), ale ani z něčeho, co před sebou máme jako „danou skutečnost“, neboť nejisté a problematické jsou zmíněné „skutečnosti“ právě proto, že je před sebou jako „dané“ nemáme. To lze vyslovit také jinak: nemáme žádnou původní zkušenost s pravdou, lidskými právy nebo filosofií, ale musíme se k nim dostávat přes zkušenost s různým jejich chápáním, tj. přes zkušenost s různými koncepcemi pravdy, s různým chápáním a uplatňováním lidských práv a s různými, často málo kompatibilními nebo vysloveně nekompatibilními filosofiemi a s přesnými nebo méně přesnými způsoby jejich sebepochopení. Co to je filosofie, nemůže být nikdy definováno z pozice mimofilosofické a tedy prostředky mimofilosofickým. Kdo chce pochopit, co to je filosofie, musí ji začít provozovat, dělat, musí začít filosofovat. A to samozřejmě nemůže ani jen začít, pokud se nezačne setkávat s koncepcemi jiných, především těch ,velkých‘ filosofů. Žádné vnější kritérium, žádné jednoduché měřítko nemáme k dispozici, máme-li hned na počátku vybírat skutečné (opravdové) filosofy a mezi nimi ty veliké (pochopitelně máme k dispozici rozmanité pomůcky v učebnicích, ve školských výkladech, a ovšem také v živých příkladech filosofů, s nimiž se stýkáme). Tak jako není žádných objektivních kritérií, podle nichž by i člověk bez hudebního smyslu a snad dokonce hluchý mohl rozpoznat velké skladatele mezi prostředními nebo packaly, nemůže ani nedovzdělaný filosof či dokonce nefilosof rozpoznat kvalitu a hloubkou nějaké velké filosofické postavy, což znamená třeba i to, že jen velký filosof může uznat filosofa většího než sám. (Písek, 030628-4.)