Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Pokud rozlišíme náležitým způsobem mezi aktuální přítomností „úkazu“ a neaktuální přítomností toho, co se sice právě (protože už nebo ještě) neukazuje, můžeme říci, že to, co se právě ukazuje, je předmětná stránka úkazu (resp. ukazující se aktuální přítomnosti). Všechny fáze dějící se události, které se momentálně neukazují, jsou sice také „přítomné“ v onom druhém smyslu, ale zmíněná „předmětnost“ jim chybí (aspoň tedy aktuální předmětnost). To pochopitelně neznamená (a nemůže znamenat), že to, co se právě (a to znamená rovněž předmětně) neukazuje, není skutečné. A neznamená to ani, že jim vždycky ona předmětná stránka chyběla (mohou být také předmětné, i když nikoli aktuálně). Jejich „předmětná“ stránka buď mohla být (pokud již aktuální byly) nebo ještě může být (pokud teprve mají nastat) ověřována. Nejde tedy o pravou nepředmětnost, máme-li na mysli to, že jejich předmětnost není aktuální, nicméně je to první způsob nepředmětnosti, zatím ještě nepředmětnosti nepravé, který musíme registrovat a vzít na vědomí. Teprve v druhém kroku se můžeme dostat k pochopení „pravé“ nepředmětnosti, jež je totiž vždycky přítomna v každé aktuální fázi dějící se události, tedy která je nepředmětnou stránkou oné fáze, i když je právě aktuální. Bez této přítomnosti nepředmětné stránky se žádná fáze události nemůže aktualizovat: je to právě tato aktuální nepředmětnost, která se v dané fázi zpředmětňuje, a to tak, že se „zmocňuje“ toho, co jí připravily předchozí „aktuální přítomnosti“, a zároveň připravuje to, čím se nadcházející „aktuální přítomnosti“ teprve mají stát a co mají „ovládnout“ (čemu mají dát onu živou přítomnost příslušné předmětné i nepředmětné stránky této fáze). V tom ostatně spočívá rozdíl mezi aktuální a non-aktuální předmětností: aktuální předmětnost je pro pozorovatele nutně smíšena s aktuální předmětností těch sub-složek události/jsoucna, které byly resp. jsou integrovány do celku události (a které pravděpodobně z této integrity většinou vypadnou po jejím konci). Mohli bychom tedy v tom případě, že uvažujeme jen o neaktuální předmětnosti určité události, mluvit o její čisté (nebo „ryzí“) předmětnosti, k níž bychom pak v žádném případě nepočítali předmětnost jejích sub-událostí (neboť jejich hranice mezi aktuálním a neaktuálním, ale zejména mezi nepředmětným a předmětným probíhá nutně jinudy, a to časově i prostorově).
(Písek, 091219-3.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Proč vlastně potřebujeme – i niterně, duševně a duchovně – druhé lidi k tomu, abychom svůj život a sebe samy viděli jako něco a někoho, co nebo kdo má „smysl“? Ještě za našeho života je pro nás (nejenom pro naše sebe-vědomí a pro náš sebe-pocit) velmi důležité, že nás někdo oceňuje, že jsme pro něho nějak významní (a že si to také on uvědomuje, tj. že to není jen náš soukromý dojem nebo naše jen nás samé uspokojující vědomí; odtud tak častý jev, že třeba rodiče znovu a znovu zdůrazňují a přesvědčují své děti, že by bez nich nežily, nemohly žít, že jim musí být vděčni, protože vlastně žijí jen pro ně, atd. atd., ale opakuje se to velmi často i v jiných vztazích a souvislostech). Proč tomu tak je? Jde asi především o tom, že toužíme, chceme, ba přímo základně potřebujeme, abychom byli nějak pří-tomni nikoli jen sami sobě a pro sebe, ale také pro ty druhé a „těm druhým“. Smysl našeho života, jak jsme si vždycky aspoň částečně vědomi, nemůže nikdy spočívat jen v mezích tohoto našeho života samého, nemůže zůstávat vnitřní, imanentní záležitostí tohoto života, ale musí jeho hranice nějak překračovat. Tak často vyslovovaná deviza, že smyslem život je všechno zažít a prožít, a že tedy „to pravé“ jen právě jen záležitostí našeho vlastního prožívání, je jen znovu a znovu opakovaný sebeklam. Ve skutečnosti tomu je tak, že naše vlastní „přítomnost“ je možná jen jako „bytí při tom“, tj. při něčem, co nejsme my sami; ale ještě v hlubším, podstatnějším smyslu lze říci, že smysl naší ex-sistence (nebo ek-sistence) je vždycky naplňován také tím, že jsme „přítomni“ těm druhým, tedy jako naše pro-existence, že vskutku platí, že jsme tu mnohem víc pro ty druhé než pro sebe. Smyslem našeho života je tedy: být tu pro druhé. Ovšem toto „být tu pro druhé“ může mít různý charakter a různý význam. Není každé „bytí pro druhé“ stejně platné a hodnotné; jsou formy toho, jak někdo „je pro druhého“ nebo „pro druhé“, které znamenají dokonce ztrátu smyslu vlastního života. Je proto velmi potřebné náležité rozlišování: jsou případy, kdy smyslem života může být také ztráta života, obětování života: to je dokladem toho, že záchrana a spása života nespočívá a nemůže spočívat jen v zachování života, v pouhém přežití. To je smyslem Ježíšova výroku o tom, že není větší lásky než ta, která obětuje za druhého vlastní život. (Písek, 050725-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jak může být bylost a budost události „při tom“, když se aktualizuje (uskutečňuje) ta či ona právě aktuální přítomnost? A jak může být naopak tato právě se aktualizující (uskutečňující) přítomná „fáze“ zase nějak „při tom“, když se právě aktualizují jiné fáze téže události (když tedy ještě nebo už „právě aktuální“ není)? To je základní problém, kterým se musíme zabývat, neboť v něm lze najít vysvětlení, v čem vlastně spočívá jednota (sjednocenost, integrita) události jako celku. Jedním krokem k řešení je revize našeho pojetí „přítomnosti“, neboť jsme stále ještě dalekosáhle ovlivněni starými Eleaty, zejména pak oním zkoumání nepodrobeným Zénónovým předpokladem dělitelnosti prostoru i času donekonečna, tedy až na prostorově i časově bezrozměrné „body“ (šíp musí v každém „okamžiku“, rozumí se bodovém okamžiku, být jenom na jediném místě – a na jediném místě se ergo nemůže pohybovat). Skutečná „přítomnost“ totiž nikdy není a nemůže být „bodová“, ale je vždycky „rozměrná“. A její rozměrnost se nevyčerpává tím, že její aktuálnost „trvá“ nějakou omezenou dobu, ale tuto omezenou dobu přesahuje; v rámci konkrétní (určité) události ji přesahuje tak, že je nějak „při tom“, když událost začíná, ale i když končí, a vůbec vždy, když nějaká jiná „fáze“ události je aktuálně přítomná resp. když se právě aktualizuje. (Pochopitelně tím není řečeno, že se tím její „přítomnost“ – rozumí se nejen aktuální – nezbytně vyčerpává, neboť musíme uvažovat i komplikované události vyššího typu, které v sobě integrují další události nižší úrovně, které „vykonávají“ své událostné dění stále ještě do jisté míry samostatně a svébytně, i když jsou zapojeny resp. když se samy aktivně zapojují do událostného dění vyšší úrovně.)
(Písek, 101031-1.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)