Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Anton Pavlovič Čechov (1889)

Vím, o čem budu přednášet, ale nevím, jak budu mluvit, čím začnu a jak skončím. V hlavě nemám ani jednu hotovou větu. Ale sotva se rozhlédnu po posluchárně (je postavena amfitheatrálně) a řeknu stereotypní: „V minulé přednášce jsme skončili u …“ , hned chrlím ze sebe věty a všechno jde jako po másle. Mluvím neudržitelně rychle a s vášnivým zaujetím, takže se zdá, že není na světě moci, která by mohla proud mé řeči přerušit. Aby byla přednáška dobrá, tj. aby nebyla nudná a posluchači z ní měli užitek, k tomu je zapotřebí kromě nadání ještě praxe a zkušenosti, člověk musí mít velmi jasnou představu o vlastních silách, o posluchačích i o celém thematu přednášky. Kromě toho musí mít přednášející stále rozum v hrsti, být neustále ve střehu a ani na okamžik nesmí ztratit přehled.
Když dobrý dirigent tlumočí skladatelovu myšlenku, dělá dvacet věcí najednou: čte partituru, mává taktovkou, sleduje zpěváka, dává znamení hned bubnům, hned zas lesním rohům atd. Totéž dělám já, když přednáším. Před sebou mám půl druhého sta zcela různých obličejů a tři sta očí, které mi přímo hledí do tváře. Mým úkolem je zvítězit nad touto mnohohlavou saní. Mám-li po celou přednášku jasnou představu /331/ o tom, jak pozorně a s jakým porozuměním mne sleduje, pak je úplně v mé moci. Druhý můj nepřítel sedí ve mně samém. Jsou to všechny ty nekonečně různé formy, jevy i zákony a jimi podmíněné množství vlastních i cizích myšlenek. Každou chvíli musí z toho nesmírného materiálu obratně vyhmátnou to nejdůležitější a nejpotřebnější a stejně rychle, jak moje řeč plyne, musím svou myšlenku zahalit do takové formy, která by byla přístupná chápavosti saně a vzbuzovala její pozornost; přitom je třeba pečlivě dbát toho, aby myšlenky nebyly podávány v tom sledu, jak se hrnou, ale v určitém seskupení, nezbytném pro správnou komposici obrazu, který chci nakreslit. Dále se snažím, abych mluvil spisovně, definice aby byly stručné a přesné, věty pokud možno prosté a uhlazené. Stále se musím mírnit a pamatovat, že mám k disposici jen hodinu a čtyřicet minut. Zkrátka, není to malá práce. Zároveň musím být učencem, pedagogem i řečníkem a zle je, když řečník nabude převahy nad pedagogem a učencem nebo naopak.
Přednáším čtvrt hodiny, půl hodiny, a tu najednou zpozoruji, že studenti začínají bloudit očima po stropě nebo hledí na …
(Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 330-31.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)