Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

Jak jsem vyložil v první části /zvláště ve 3. kapitole), jsou při programování lidské sociální ontogeneze „předvídány“ jisté mechanismy, které vedly v dosavadních podmínkách kulturního vývoje k nalezení životně nezbytné střední cesty mezi lpěním na získaných strukturách a jejich odstraňováním a rekonstrukcí.
Mudrc Ben Akiba prý řekl: „Všechno zde již bylo.“ Když vyslovuji v přednášce varování před ztrátou tradice u dnešní mládeže, velice často se mi namítá, že staří si s mladými nikdy nerozuměli a že dosud žádná kultura na konflikt po sobě jdoucích generací nezanikla. Již jsem uvedl, že světové dění je nikdy neopakuje. Princip „Nic z toho, co nastane, zde ještě nebylo“ se týká jak dnešní situace lidstva, tak všech stupňů fylogenetického a historického dění.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 151.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)