Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1953)

Podle běžné představy označujeme oblast, v níž se odehrává duchovní a tvůrčí činnost člověka, jménem „kultura“. K ní se počítá také věda, její pěstování a organizace. Věda se tak řadí mezi hodnoty, kterých si člověk cení, ke kterým z rozličných pohnutek obrací svůj zájem.
Pokud ale budeme brát vědu jen v tomto kulturním smyslu, nepostihneme ani původ ani z tohoto původu vyplývající dosah její bytnosti. Totéž platí o umění. Ještě dnes jmenujeme rádi obojí společně: umění a věda. Také umění si lze představit jako úsek kulturního provozu. Pak se ale nedozvídáme nic o jeho bytnosti. Viděno ze strany bytnosti je umění posvěcením a pokladem, v němž to, co je skutečné, člověka vždy nově obdarovává svým dosud skrytým leskem, aby v jeho jasu čistěji viděl a jasněji slyšel to, co ho v jeho bytování oslovuje. /37/
Věda je pouhou kulturní činností člověka právě tak málo jako umění. Věda je určitý, a to rozhodující způsob, v němž se nám podává (dar-stellt)c všechno, co jest.
- – - – - – -
c Přesněji! (podává se z Gestellu).
(Věda a zamyšlení, in: Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, str. 36-37.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Georg Picht (1973)

… Kunstwerk und mythische Erscheinung sind geschichtliche Mächte; in ihnen manifestieren sich universale Gehalte, die in den isolierten Gehäusen der Ästhetik und der Religionswissenschaft nicht domestiziert werden können. Läßt man überhaupt zu, daß sie erscheinen, so können sie ein Erdbeben verursachen, das die gesamte Sphäre jener Realität, in der wir uns eingerichtet haben, erschüttert. Die Stellung, die wir zur Kunst einnehmen, ist mit der Stellung des Menschen zu Gott, seiner Stellung zur Wahrheit und seine Stellung in Natur und Gesellschaft unauflösbar verkoppelt, denn Kunst entsteht am Schnittpunkt dieser Dimensionen unseres Daseins. Verändert unser Zugang zur Kunst seine Richtung, so wird diese Wendung auch alle anderen Koordinatensysteme unseres Denkens, unseres Verhaltens und unseres politischen Handelns verwandeln. …
(6070, Kunst und Mythos, Stuttgart 21987, S. 7.)

Jan Patočka (1960)

Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.) pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života, podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)