LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

G.K. Chesterton (1874-1936)

Mám své pochybnosti o skutečných hodnotách tohoto horolezectví, kdy se člověk snaží dostat na vrchol všeho a všechno přehlížet. Nejslavnější z alpských vůdců byl ďábel, když vzal Ježíše na vysokou horu a ukázal mu všechna království světa. Ale ďáblova radost, když stanul tak vysoko, nebyla radost z velikosti, nýbrž z toho, že viděl malost, protože všichni lidé tam dole vypadali jako hmyz. Teprve z údolí vypadají věci jako velké; z roviny se zdají vysoké; a já jsem dítě z roviny a nestojím o toho slavného alpského vůdce. Pozdvihuji svých očí k horám, odkudž by mi přišla pomoc; ale nebudu tam zvedat svou kostru, pokud to nebude nezbytně zapotřebí. Všecko záleží na psychologickém přístupu; a v této chvíli je může přístup docela pohodlný: zůstanu klidně na svém místě a zázraky a dobrodružství si na mne budou sedat jako mouchy. A je jich hodně, za to vám ručím. Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.
(5254, Ohromné maličkosti, Praha 1976, str. 14.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)