Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Tradiční chápání pohybu (převážně ovlivněné presokratiky, zejména pak Eleaty) předpokládá, že se vždycky pohybuje „něco“, co se samo onoho pohybu nezúčastní (leč pasivně, tj. co je tím pohybem „unášeno“). Poněkud absurdně to lze vyjádřit tak, že „to“, co se pohybuje, se samo vlastně v rámci toho pohybu nepohybuje. Aristotelés provedl ještě další upřesnění v případě, že už nejde o „pouhý“ pohyb (tzv. místní pohyb, kdy se něco přemisťuje, ale samo zůstává stejné), ale o změnu také toho, „co“ se pohybuje resp. proměňuje. A zároveň rozlišil dvojí možnou změnu: buď jde o změnu na povrchu něčeho, co je nositelem či substrátem této změny, nebo o změnu substrátu samého – a té říkal zjinačení. V Aristotelově pojetí ovšem „pohybem“ bylo míněno vše, tedy jak pohyb místní, tak změna na povrchu, jakož i vlastní změna ve smyslu zjinačení. Co však chybělo a co muselo být teprve objevováno a rozpoznáváno, je pohyb událostný, tedy změna, která není jen povrchem na neměnném substrátu, ale která není ani zjinačením, nýbrž představuje dějící se (odehrávající se) integritu, jednotu – sjednocenou „událost“. Jméno pro toto událostné dění sice Řekové měli, ale nedokázali ke skutečnému sjednocenému dění přistupovat jinak než redukcionisticky. Pověst praví, že se tímto událostným děním, které neslo pojmenování FYEIN a FYESTHAI, eventuelně FYSIS, zabývali všichni presokratici jako svým hlavním tématem, které jim všem bylo společné; odtud název jejich spisů PERÍ FYSEÓS. Skutečné doklady se nezachovaly leč ve zlomcích, ale ty zlomky lze docela dobře číst v tomto snad jenom údajném kontextu. Redukcionismus starořeckého přístupu k takovým zvláštním skutečnostem, jakými jsou zrod, růst a úhyn, je víc než nápadný, i když se projevuje různě. Společné je těmto myšlenkovým pokusům jedno: najít zdroj a základ všeho v něčem jednotném a brzo zejména neměnném (nejstarší myslitelé, tzv. „FYSIKOI“, ještě natolik na onu neměnnost zaměřeni nebyli – možná právě proto se jim později tohoto pojmenování dostalo). Požadavek neměnnosti byl posílen především Parmenidem a Eleaty, ale brzo byla pociťována potřeba najít nějaké „činitele“, jakési hybné síly. Tendence změny přehlížet nebo alespoň považovat za méně skutečné a méně důležité však stále překonával – geometrie a vůbec matematika byla stále vzorem, neboť „nahlížení“ (THEOREIN, THEORIA) bylo nesrovnatelně cennější než smyslové vnímání. Přehnaný důraz na „nahlédnutí“ byl ovšem bytostně spjat s „odhlížením“ od času a tedy i od každé změny, natož od „zrodu“ a „růstu“ (či dokonce hynutí).
(Písek, 100118-1.)

František Palacký (1865)

... Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea stát Rakouského, in: Spisy drobné, díl I., Praha 1898, str. 243.)

Ladislav Hejdánek (2006)

„Procesem“ rozumíme kontinuitní změnu [na rozdíl od diskontinuitní změny, kterou můžeme charakterizovat jako „vynoření“ něčeho nového (dosud nebylého) nebo „zmizení“ něčeho starého (bylého), i když „kontext“ zůstává jakoby nezměněn]. Událost je nejčastěji (pokud nejde o nejnižší úrovně událostného dění) svým počátkem a posléze koncem diskontinuitní změnou, ale ve svém „fyzickém“ uskutečnění zčásti kontinuální změnou, jejíž všechny fáze jsou jednak „niterně“ (vnitřně) integrovány, a to událostí samou, jednak usnadněny různými setrvačnostmi (což jsou ovšem jen relativně pomalé proměny převážně cyklického charakteru, tj. speciální proměny super-událostné, nebo neudálostné proměny hromad nebo souborů, ovšem na nižší úrovni původně událostného rázu). Vzato pouze fenomenálně jakoby spočívá kontinuita procesu pouze v setrvačnosti jeho nižších složek (nikoli ovšem těch nejnižších!), ale to je mylný pohled (a výklad), zaviněný tradiční tendencí k zpředmětňujícímu myšlení (klasickou formuli vyslovil již Aristoteles: změna je možná jen na pevném substrátu). Ve skutečnosti ryzí setrvačnosti v tomto světě vůbec neexistují, ale jsou vždy výsledkem nemalého úsilí, které musíme předpokládat na všech úrovních, ale zejména třeba na úrovni subatomových částic (především tu jde o nejpozoruhodnější částici, totiž proton). „Pravá“ kontinuita musí být zajišťována aktivně, a to i tenkrát, když se výsledek jeví jako „pouhá“ setrvačnost. Tak třeba pád sněhové laviny nebo sesuv kamenné ssutě se jeví jako vyvolaný gravitací a uvolněním některých „zábran“, ale pod tímto povrchem najde pozorný fyzik (pochopitelně „nového“ typu) spoustu „aktivit“ na velmi nízkých úrovních – molekulární, atomové a subatomové.
(Praha, 061221-2.)

Jan Patočka (1947)

Velký světový přesun, který patří k osudu racionální civilizace, nelze řešit bojem – boj může pouze zvětšit chaos, ale základní momenty rozvoje nepromění (viz vztah Francie – Německo po 1. světové válce); ale je nutno napnout všecky síly, aby se odehrál bez zhroucení a bez úplného rozvratu všech lidských možností, bez vydání v plen univerzálnímu mechanismu obecné centralizace.
K tomu účelu je třeba, aby na Západě si jasně uvědomili, že 1) světový primát neudrží; 2) jejich první úloha není zvyšování výrobnosti, nýbrž společenská integrace; 3) nepřinesou-li oběti dobrovolně, přinesou je mimoděk, a to daleko větší měrou; 4) je třeba myslet univerzálně, poněvadž osud dnešního světa je univerzální, nelze se schovávat za hradbu toho, co náhodou právě jest; osud sedí u všech stolů; 5) že vědomí společného osudu musí být získáno a že jeho nositeli musí se stát organizovaná skupina lidí, odhodlaných k radikální mravní kritice a reformě.
18. II.47
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3116.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o změně, máme na mysli buď to, že něco, co tu bylo, tu už není, nebo že tu je něco, co tu dosud nebylo, a případně obojí zároveň. Pokud tu chybí něco, co tu ještě před chvílí bylo (a pokud se to stane před našima očima, takže nemáme důvod se domnívat, že to někdo přendal někam jinam), můžeme mít za to, že to zaniklo. Pokud naopak přibylo něco, co tu ještě nebylo (opět před našima očima), můžeme mít za to, že to vzniklo. A protože se před našima očima všechna ustavičně nějak mění, můžeme mít za to, že ustavičně něco vzniká, ale také zaniká. Ovšem my všichni jsme od nejútlejšího dětství přesvědčováni, že by bylo naší velkou chybou, kdybychom dali na to, co se nám jeví resp. co se nám zdá. Proti takovému zdání tu jsou jakési obecná pravidla, jak tomu, co se nám jeví či zdá, nikdy tak docela nevěřit, ale vykládat si to více nebo méně jinak. Zejména se stalo jakýmsi nepsaným pravidlem pochybovat o tom, že se ve světě kolem nás může objevit něco nového, že vůbec může něco nového vzniknout nikoli tak, že se to jako nové pouze jeví, ale tak, že to skutečně čímsi novým je, tj. že to tu vskutku nikdy předtím nebylo a že to tedy je naprostou novinkou, které se něco z toho starého nanejvýš může v něčem podobat, ale nikdy ne zcela až do identity. Taková pochybnost může jít někdy až tak daleko, že vede k přesvědčení, že „nihil novum sub sole“, nebo k přesvědčení, že se stále všechno opakuje a že tedy i to všechno, co třeba velmi přesvědčivě vypadá na to, že to je cosi naprosto nového, tu už mnohokrát bylo, a že to tady opět zase mnohokrát bude. A tak se před námi otvírá několik velmi naléhavých problémů. Odkud se vůbec bere to, že se věci (mnoho věcí) před našima očima mění, že tedy dochází ke změnám, když se všechno pouze opakuje, takže vcelku se vůbec nic nemění? Proč vlastně to vypadá, jako že se to mění? Jak lze chápat proměnlivost „všeho“, což znamená mnohost, když je všechno dohromady jen jediným „jedním“, stále se cyklicky vracejícím do vyjetých kolejí? Což tomu není tak, že předpokladem mnohosti jsou jakási „jedna“, jakési jednotky či jednoty, které je možno až potom počítat?
(Písek, 081224-1.)