Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arnold Gehlen (1957)

Jak jsme konstatovali již výše, je spojovacím článkem mezi technikou a přírodními vědami experiment. Všude, kde se na nějakém, předmětu hledají konstantní a proměnné prvky a kde se ty proměnné plánovitě obměňují; kde se axiomata doposud platná zkusmo nahrazují novými, nebo kde se jako předpoklad zvolí opak samozřejmého, aby se zjistilo, jaké to bude mít důsledky; kde se /57/ nějaká nová metoda vyjme ze svého naleziště a její účinnost se ověřuje na jiné půdě a v jiných souvislostech – všude tam se uplatňuje tento duch. Podle našeho pevného přesvědčení se rozvinul nejprve v oblastech techniky a přírodovědy, pak však díky jejich obrovskému úspěchu zakotvil už bezpečně ve společenské skutečnosti a nabyl plné autonomie, a nyní se jako progresivní forma vědomí našeho věku šíří s osudovou neodvrataností. Přitom ovšem je rozhodující právě forma tohoto vědomí, v tom smyslu, jak jsme ji zde vysvětlili, a ne nějaký „mechanisticky“ pojatý obsah. Působí zaostale a provinčně, když někdo proti „duchu přírodních věd“, případně techniky, polemizuje argumenty vycházejícími z mechanických modelů myšlení: moderní duch je právě lhostejný k obsahu, jeho bytostným zájmem je, jak lze něco, ať je to cokoli, realizovat. Proto psychologie, sociologie a ekonomika horečně překonávají údobí objektové deskripce, nechávají za sebou „mechanické“ modely. A naopak usilují o to, aby zmatematizovaly a využily obrovského bohatství formálních myšlenkových postupů – obsahy se pak dostaví samy! Týž duch se přirozeně hlásí o slovo také v architektuře, v níž ... Také tento citát vhodně ukazuje, jak málo toho vlastně na moderním umění chápeme, jsme-li odkázáni pouze na bezprostřední dojem a nemáme-li možnost proniknout do jeho experimentálních problémů.l
(3641, Duch ve světě techniky, př. Mil. Žilina, Praha 1972, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2006)

„Experiment“ je nesmírně zajímavý a také důležitý fenomén, kterému je třeba věnovat mimořádnou pozornost a pokusit se jej v jeho struktuře „uchopit“ – a to znamená také modelovat (přičemž musí být od počátku jasné, že to nepůjde za výhradní pomoci zpředmětňující pojmovosti). Experimentující využívá zkušeností (pokud možno bohatých) k tomu, aby věděl co nejpřesněji, co dělá (co připravuje, organizuje, jak vše sestavuje atd.), a k tomu využívá toho, že sám není determinován, nýbrž že pouze musí respektovat povahu materiálu, s nímž experimentuje. Ale celý experiment dává smysl pouze za předpokladu, že má vyjít najevo něco, co dosud není známo a co zatím nelze jinak odvodit z toho, co už víme a s čím máme zkušenosti. Sebeporozumění vědců (zejména přírodovědců) to chápe tak, že někde ve skutečnosti nuž existuje nějaká „věc“, nějaký aspekt, nějaká souvislost atd., která zatím nebyla rozpoznána, a cílem experimentu je odhalit ji tak, že si ponecháme pod kontrolou co nejvíc z okolností, takže ona neznámá skutečnost jakoby sama vyvstane na pozadí toho, co jsme tak pečlivě připravili a kontrolovali. V takovém případě však jde o pravý opak toho, co vyslovil Hegel, když řekl, že svoboda je poznaná nutnost. Zde totiž právě svoboda experimentujícího je předpokladem a podmínkou poznání ještě neodhalené nutnosti. Tak by tomu bylo při experimentech, jak je provádí přírodovědec. Ale jinak se to má, když půjde o „experimentování“ v oborech humanitních. Především tu v některých oborech vlastně experimentovat nelze, přinejmenším ne s „materiálem“; experimentovat lze jen s myšlenkami (např. v historii). Takže se raději soustředíme jen na čistě myšlenkový obor, jakým je např. filosofie. Co to vlastně znamená, když podnikáme myšlenkový experiment? (A něco z toho ovšem bude platit i pro experimenty přírodovědecké, neboť také v přírodovědách dává smysl jen takový experiment, který je myšlenkově dobře připraven a podnikán – a ta myšlenková práce ani zde není a nemůže být odvozena z ničeho „daného“, nýbrž představuje rovněž něco nového – tedy myšlenkový experiment.) Pravý myšlenkový experiment spočívá ovšem v tom, že sledujeme „myšlenku“ nebo „ideu“, „nápad“ – a že je – opět myšlenkově – ověřujeme, kontrolujeme, analyzujeme atd. Ale ta myšlenka vlastně nikde „není“, není „před námi“, není nám „dána“, nýbrž my ji vždy znovu musíme myslet a pak zkoumat. Tento typ myšlenkového experimentu stojí za zvláštní pozornost.
(Písek, 060328-3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Od Kantových dob straší v hlavách filosofů pochybnosti o tom, můžeme-li „čas“ považovat za „skutečnost“. Již Augustin redukoval minulost na vzpomínku a budoucnost na představu; nejnověji převládá zejména mezi přírodovědci chápání času jako těsně spjaté s dějícími se jsoucny (tj. jsoucny nově chápanými dějově, procesuálně, eventuelně jako „události“). Sám považuji za zcela logické se tázat po původu (eventuelně zdroji) času, protože naprosto stejně může být položena otázka po původu (zdroji) každého jsoucna a po původu jeho „událostného dění“ (neboť každé pravé jsoucno je vnitřně integrovanou událostí). To ještě zdaleka neznamená, že musíme nutně považovat čas za nějaké „jsoucno“; to by naopak bylo protismyslné, neboť bychom se museli tázat po tom, jakým událostným děním je sám čas. Zatímco však tradiční chápání „emergence“ předpokládá přinejmenším relativní setrvačnost toho, co oné emergenci nového předcházelo a co ji vlastně situačně umožňuje, emergující (nebo lépe „přicházející“) čas, tj. budoucnost, nemůžeme považovat za umožněnou a už vůbec ne vyvolanou či způsobenou ničím jsoucím jakožto daným, buď aktuálním nebo dokonce již minulým. Zatímco tradiční pojetí emergence předpokládá, že se uprostřed již jsoucího vynořuje cosi nového, co nelze z ničeho již jsoucího odvodit, v případě přicházející budoucnosti musíme předpokládat cosi mnohem radikálnějšího, neboť přicházející čas (budoucnost) umožňuje naopak, aby vůbec něco bylo (neboť „bytí“ je dění, je to výkon, který není možný ani myslitelný bez potřebného času). Musíme proto předpokládat, že přicházející budoucnost musí předcházet oné emergenci nového, které ve své uskutečnění se eo ipso stává jsoucnem: přicházející budoucnost takové uskutečňování nepochybně umožňuje, ale nezakládá, ale je odkázána ještě na jiný zdroj, totiž buď na zdroj čisté tvorby nového (v případě primordiálních jsoucen-událostí) nebo na zdroj srůstání čistého nového s již daným (kde ono „dané“ má buď charakter pouhého materiálu, což je většinou záležitost vyšších úrovní jsoucen-bytostí, anebo charakter „složek“, jež se samy aktivně zapojují do ustrojení a výkonu bytí takových vyšších událostí-jsoucen).
(Písek, 070424-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Musíme náležitě rozlišovat presocialistické prvky v dávné i pozdější evropské historii a vlastní socialismus, který sice na tyto prvky navazuje, ale formuje se jako kritika, tj. budˇnaprosté odmítání „kapitalismu“ nebo jako snaha o jeho „nápravu“. Počátek socialismu tedy klademe až tam, kde se formuje v opozici proti prvním zřetelným následkům dovážení levných surovin nebo i plodin a výrobků a zejména technických vynálezů a industrializace, tedy jako kritika ohrožování a zbídačování jak malých domácích producentů (všeho druhu), tak námezdných pracovníků (na velkých statcích, v manufakturách a později v továrnách). Socialismus proto není původně orientován na odstranění existujícího společenského řadu a jeho nahražení jiným řádem, nýbrž proti slepému samovývoji techniky, vedoucímu k sociálním deformacím, postihujícím především (ale nejenom) ty nemajetné a chudé. V sociální a politické praxi vede k posilování solidarity s těmi postiženými a vůbec s chudými, a ideově (a později i teoreticky) se opírá o předsocialistické prvky v dosavadní tradici a o doklady nápravných opatření, k nimž sahali už v minulosti někteří zákonodárci a dokonce celé politické skupiny či „strany“.
(Písek, 080414-1.)

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)