Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1925)

Ale snad, namítne mi někdo, měla by býti jiná. To se mně zdá také. Mám totiž nejradši tu nápodobu, která vede k samostatnosti. A chytiti věc za ten konec zdálo by se mně věru již načase.
(Orientace staré i nové, in: , Kritické projevy 13, Praha 1963, str. 26.)
[původně: Kritika 2, č. 1, str. 5-9]

František Xaver Šalda (1919)

... Jest to /141/ velmi karakteristické pro Laichtra a jeho náboženský život; ale také smutně karakteristické. Všichni opravdoví náboženští duchové a hledatelé věděli jedno: to, co vyslovil za ně všecky Rousseau (cituji jeho, poněvadž jest patrně p. Laichtrovi autoritou): Toujours les livres! Quelle manie! Stále knihy ! Čert vem všecky knihy! Náboženství jest návrat ke kořenům života, k čemusi prapůvodnímu, k samé životné zkušenosti a podstatě! A té dobrali se všichni lidé opravdu náboženští jen nejvyšším napětím vůle, jen vzletem srdce, jen ve chvílích dramatické křeče a životného přelomu: jen ve chvílích nejvyšší životnosti, kdy pronikli pod logicky konvenční povrch životní a zahlédli ve vytržení mysli, ve zvláštní zvýšené vnímavosti a jasnozřivosti samo jeho žhavé jádro, sám jeho opojný vír a var, jeho nevypočítatelnou hrůzu, krásu a sílu.
A zde: papír, stále papír! Ovšem: papírovému člověku stačí papír. ...
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 148 – 149.)

František Xaver Šalda (1919)

... – nic než všude táž abstraktní šeď, táž pustota únavné, beztvaré povrchnosti, kterou se neumí autor propáliti k individuálnosti. Není jedinkého žertu, jedinkého vtipku, ani nejmenší špetky komiky nebo humoru v tomto domněle náboženském románu Laichtrově. Jaké smutné vysvědčení pro něj! Již tím jest odsouzen v očích toho, kdo ví, jak důvěrně souvisí náboženský život s komikou a humorem – vždyť Kierkegaard pokládal přímo humor za průchodné stadium k náboženství a za jeho časté inkognito!
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Soubor díla sv. 20, Praha 1959, str. 150.)

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

Karl Jaspers (1932)

Sein wird als erfaβtes sogleich ein bestimmtes Sein. Auf die Frage, was Sein sei, bietet sich uns daher vielerlei Sein an: das empirisch in Raum und Zeit Wirkliche, Totes und Lebendiges, Dinge und Personen, Werkzeuge und fremder Stoff, Gedanken, die von dem Wirklichen gelten, zwingende Konstruktionen idealer Gegenstände, so der mathematischen, Phantasieinhalte, mit einem Wort: Gegenständlichkeit überhaupt. In der Situation vorgefundenes Sein ist für mich Objekt.
Anders bin ich. Ich stehe mir nicht gegenüber wie den Dingen; ich bin der Fragende, dem sich jene objektiven Seinsweisen als Antworten darbieten, und der sich als den Fragenden weiβ. Wie ich mich auch wende, mich zum Objekt zu Machen, immer bin auch ich da, dem ich Objekt werde: es bleibt ein Ichsein. /5/
Sein als Objektsein und Sein als Ichsein sind die zunächst sich aufdrängenden wesensverschiedensten Seinsweise. Unter den Objekten sind zwar Personen, die als für sich seiend Ich sind, wie ich für sie Objekt werden kann, und auch ich kann mir, wo Ich als Objekt und Ich als Subjekt trotz der Spannung eins sind.
Das Sein der Dinge weiβ nichts von sich; ich, das denkende Subjekt, weiβ von ihm. Denke ich mich dieses Sein, wie es unabhängig von seinem Gegenstandsein für ein Subjekt d.h. nicht als Erscheinung für Anderes ist, so nenne ich es ein Sein an sich. Dieses Ansichsein aber ist mir nicht zugänglich, denn im ersten Zugriff mache ich es zu einem Gegenstand, damit aber zur Erscheinung als einem Sein für mich. Ein Sein, das für sich selbst ist, in dem Sein und Gewuβtsein zusammegehören, kenne ich nur in mir. Ich als Sein bin in der Wurzel verschieden von allem Sein der Dinge, weil ich sagen kann „ich bin“. Mache ich aber mich selbst als empirisches Dasein zum Objekt, dann bin ich als solches nicht, was „Ich“ an sich selbst ist. Was ich an mir selbst bin, weiβ ich nicht, sofern ich mir Gegenstand bin. Ich müβte meiner inne werden auf eine Weise, die nicht erkennendes Wissen ist. Auch dann bliebe mir das Ansichsein der anderen Dinge schlechthin fremd.
Wenn ich das Sein auflöse in Objektsein, Ansichsein und Fürsichselbstsein, so habe ich nicht drei nebeneinander bestehende Seinsarten, sonder die voneinander unlösbaren Pole des Seins, in dem ich mich finde.Ich kann die Neigung haben, einen der drei Pole für das eigentliche Sein zu halten. Dann ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 4-5.)