Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Subjekt je zásadně non-objekt, tedy ne-předmět. Pokud si událost ustaví svůj subjekt jakožto ne-předmět, zároveň se s ním jaksi ztotožní (tj. jakožto událost se stane subjektem), tedy se také změní (tato změna se nutně stává součástí jejího událostného dění). Z hlediska subjektu resp. co do subjektnosti se ovšem ihned po té, co byl ustaven, mění také právě ustavený subjekt: přestává být ryzím (čistým) ne-předmětem a dostává se mu ztotožněním s právě proměněnou událostí vnější, předmětné stránky, což znamená, že se z ryzího ne-předmětu stává konkrétem (či konkrescencí), tj. srostlicí nepředmětné a předmětné stránky. Subjekt se ovšem nemůže stát, tj. nemůže ani být skutečností, pokud k této konkrescenci nedojde: teprve srůstem s událostí se subjekt stává skutečností. A naopak z hlediska události se onen srůst ukazuje jako proměna události v konkrétum a tedy v předmětnou resp. vnitrosvětnou skutečnost. Aby se událost, která původně ještě vnitrosvětnou skutečností není (zatím zůstává událostí pouze virtuální), mohla takovou „reálnou“ (termín je sice nevhodný, ale zatím je vžitý) skutečností stát, musí se „vydat k dispozici“ jiným událostem ve své blízkosti jakožto předmětná (tedy mající předmětnou stránku), tj. stát se dostupnou jejich „působení“. Toto působení okolních událostí nemůžeme prostě ztotožnit s jejich jednotlivými akcemi, protože událost-subjekt jakožto jednotlivá má omezenou schopnost na ně reagovat (má poměrně nízkou úroveň reaktibility); tím dochází k tomu, že událost-subjekt je s to reagovat na okolní události většinou až jako na určité množství, ale jen ve výjimečných případech individuálně. Podobně tomu je zajisté opačně: také jiné události-subjekty jsou podle úrovně své reaktibility schopny zareagovat na onu první událost-subjekt jako takovou pouze ve výjimečných případech, zatímco běžně na ni ze svého okolí (či prostředí) jednotlivě nereagují, neboť jim splývá s ostatními v jakousi neurčitou „sumu“ působení těch ostatních. To ostatně vyplývá z toho, že vnitřní (subjektní) stránka každé skutečné (pravé) události je zvnějška (tedy od jiných událostí) běžnou jejich reaktibilitou nepřístupná a nedosažitelná.
(Písek, 150301-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Pokud chceme objasnit, co míníme „událostí“ (nebo jaký význam má slovo „událost“ v našem pojetí a použití), musíme ji vymezit pojmově, tj. nasoudit (ustavit) ji jako pojem (přesně: jako intencionální předmět nebo ne-předmět). A protože jsme příliš navyklí ke každému nasouzenému pojmu přiřadit jakoby se samozřejmostí příslušný intencionální předmět (objekt), dochází tak – jaksi rovněž se samozřejmostí – k tomu, že „událost“ míníme (myslíme, myšlenkově „uchopujeme“ atd.) jako nějaký („reálný“) předmět, tj. předmětně. Tak dochází hned k dvojímu myšlenkovému pochybení: kupř. událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt (tj. nestala se subjektem), nemá sice ještě žádný vnějšek, žádnou předmětnou stránku, ale tím je dáno, že ještě není „reálně“ skutečná, takže nemá smysl mluvit o její „niternosti“. Naproti tomu tam, kde si událost svůj subjekt už vytvořila a má tedy smysl mluvit také o její předmětnosti (na rozdíl od subjektnosti a vedle ní), nemůže být dostatečně popsána ani analyzována, dokud přicházejí v úvahu pouze její vnější, předmětné rysy. A vzhledem k tomu, že v dnešní době nemáme vypracovány lepší, přesnější prostředky jejího myšlenkového uchopování a předvádění (čímž myslíme co nejpřesnější pojmovou práci s intencionálními ne-předměty), musíme – snad jen dočasně – rezignovat na logické metody stanovování pojmové nadřaděnosti a podřaděnosti apod., a musíme myšlenkově pracovat s dnes dostupnějšími způsoby identifikace pojmu resp. jejího intencionálního modelu (v tomto případě ne-předmětu), např. také s metodou narativní (mnohem vhodnější pro popis a charakteristiku dějů, zejména pak událostních dějů). Pochopitelně pak nebudeme mít k dispozici formálně logickou identifikaci intencionálního ne-předmětu, takže nějaký čas se bez ní budeme muset obejít. Jsem však přesvědčen, že to neznamená nic definitivního, ale že dříve nebo později budeme schopni vše nejen relativně vylepšit, ale posléze snad i vytvořit jinou, novou „logiku“.
(Písek, 150301-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Jsem vždy znovu na rozpacích, co je vhodnější: říci, že událost má svůj subjekt, anebo že událost sama je subjektem? V každém případě totiž platí, že subjekt náleží k události jakožto celku (bez subjektu událost nemůže „ex-sistovat“, tj. nemůže se „dít“, nemůže vykonávat své bytí, ale na druhé straně zase také platí, že událost jakožto (pravý) celek není totožná s touž událostí jakožto subjektem. Subjekt je totiž vždy nejen subjektem události samé, ale zároveň také subjektem jejího osvětí (přičemž událost není totožná se svým osvětím, neboť sama vykonává své bytí jakožto bytí události, které se vymezuje proti vnějšku, a to v rámci osvětí, do něhož ten vnějšek sice nějak proniká, ale rozhodně nevykonává „bytí“ tohoto svého osvětí). To nás nutně musí upozornit na dvojí „vztah“ události, totiž „navenek“ a „dovnitř“. Tím, jak se událost děje (tj. jak vykonává své bytí), utváří nejen sebe jakožto událostné dění, ale také jakési pole kolem sebe (teoretičtí fyzikové by doplnili: časoprostorové pole – ale kdo ví, zda jde nebo musí vždy jít o pouhé čtyři dimenze?!). Veškeré vztahy navenek se „dějí“ tímto mediem (prostřednictvím), které lze popisovat jako „osvětí“, a proto nikdy nemohou být redukovány na to, co je „výsledkem“ (rezultátem, produktem) těchto aktivních vztahů. Ale událost při tom stále musí pečovat o svou integritu, tedy o „sebe“ – a to může dělat jen tak, že se efektivně stará o svou vydělenost ze svého „okolí“ (nejen osvětí), o své meze či hranice, bez nichž by nemohla udržet svou celkovost. A obojí tuto starost a péči nedokáže událost zastávat jen tím, že se děje a jak se děje, nýbrž musí si k tomu ustavit svůj subjekt, resp. musí se sama stát subjektem, schopným vykonávat oba dva druhy zmíněných vztahů, vztahy navenek a také vztahy dovnitř, vztahy „k „sobě“ a ke svému nitru, ke své „nepředmětnosti“.
(Písek, 121008-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

vznik a zánik
Platón nechá svého Timaia vyslovit podvojnou otázku: „co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí?“ Ze souvislosti je patrné, že „jsoucí“ tu znamená jsoucí „stále v témž stavu“; to, co vzniká a zaniká, „nemá pravé jsoucnosti“, protože – což už musíme vložit – mezi vznikem a zánikem čehokoli není možná žádná prodleva, žádná, ani ta nejmenší „trvalost“. Z dnešního pohledu jsou obě možnosti pouhým (a to mylným) výmyslem: především obojí zcela odporuje naší zkušenosti. Vznikání i zanikání sice můžeme pozorovat každý den, ba každou chvíli, ale zároveň také pozorujeme, že kdykoli něco vzniká, je to vždy v nějaké souvislosti s tím, co tu zbylo jako relikt z dřívějška; a že kdykoli něco zaniká, vždycky při tom zániku a už během něho také něco – zajisté „jiného“ – zůstává. A krom toho mezi tím, když něco vznikne a než to zase zanikne, pozorujeme také, že to vzniklé jakoby trvá až do té chvíle, kdy opravdu zanikne. Ovšem zatímco pro Timaia zřejmě otázka ,celkuʻ jako toho, ,coʻ vzniká, nějaký čas trvá a pak končí, zaniká, vlastně vůbec nemohla být položena a míněna, natož vzata vážně, pro nás naproti tomu proměna, při níž počátek, průběh a konec náleží neodlučně k sobě (neboť jde o počátek, průběh a konec „téhož“ jsoucího, takže proto mluvíme o „události“, nikoli pouze o proměnlivosti a změně) dostávají slova jako „vznik“ nebo „zánik“ nový, totiž „událostný“ smysl. Dnes už nepotřebujeme předpokládat (hypostazovat) v události něco neproměnného, co zůstává po celou dobu událostného dění beze změny; my už si jsme zcela jisti, že nic takového by se nikdy součástí ani složkou události nemohlo stát. To, že můžeme poukázat na nějaké nižší složky, které se událostného dění aktivně účastní, takže to vypadá, jako by byly „jsoucí“ už před jejím vznikem, a jako by byly nadále „jsoucí“ i po jejím konci, zániku, vůbec neznamená, že by to byly součásti neměnné. Právě naopak, jejich proměnlivost jim onu skutečnou účast na událostném dění vůbec umožňuje – vždyť ony se stávají součástí událostného dění tím, že na něm nejen aktivně participují, ale dokonce že spolupracují na jeho ustavování a znovuustavování, udržování v jednotě, v integritě.
(Písek, 150223-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

V pozadí tohoto později tak často užívaného sousloví je „představa“ (spíš než opravdová myšlenka), že všechno to, co vidíme, slyšíme atd. kolem sebe, má nějaký počátek, buď jeden jediný anebo několik počátků. A protože k té „představě“ náleží i jakýsi spodní kauzalistický tón, neboť všechno má nějaký původ resp. nějaké počátky v čemsi předcházejícím, jenom že i to má zase nějaké své počátky, tak otázka je zaměřena na ten docela první počátek nebo na ty docela první počátky (všeho). A právě těm „prvním počátkům“ se začalo říkat „poslední počátky“, ultima principia. Je to zvláštní doklad toho, jak se dostáváme do potíží, když nebereme dost vážně čas, a to na rozdíl od dimenzí prostorových – a to snad ještě více. Tak jako někteří lidé mají trochu potíže s náležitým rozlišováním levé a pravé strany, tak lidé ovlivnění pojetím času jako pouhé dimenze mají potíže se svou vlastní perspektivou, zda se dívají dopředu jakožto do budoucnosti, anebo naopak jako k tomu dávnému, již pominulému, tedy do minulosti. Co je pro nás vlastně „vpředu“? To záleží na tom, jsme-li přednostně orientováni do minulosti nebo naopak do budoucnosti. Čili díváme-li se do minulosti, zatímco budoucnost necháváme jakoby „za sebou“, za svými zády, a odvracíme se tak do ní, anebo naopak jsme-li obráceni tváří do budoucnosti a minulost necháváme za sebou, za zády.
(Písek, 150626-1.)