Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1926)

A zde je punctum litis. Intelektuálové sami pravidlem nemívají tolik intelektu, aby dovedli rozpoznat mezi sebou lidi nejlepší nebo lidi zvláště způsobilé k určitým úkolům. Ve svých institucích, v nichž vládnou a rozhodují, vynášejí příliš často na povrch prostřednost a příliš často dusí nadprůměrnost. Jinak by byly nemožné zjevy, jako je ...
(Demokracie kvalitativní, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 148.)

František Xaver Šalda (1927)

... Jen to, co má odvahu zhasnout za vteřinu, nebo lépe za zlomek vteřiny, je věčné; neboť umožňuje co nejrychlejší střídu a změnu- Není horších překážek věčnosti než touha po nesmrtelnosti a pokusy uskutečňovati ji. To je akademism, to je jeho hastrošnictví. Jak to vadí životnímu provozu! ...
(Duch české literatury etc., in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 253.)

František Xaver Šalda (1927)

... Jejich verše se nemusejí lidem líbit. Naprosto ne. Jen kurvy se musjí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hladem. Verše ne. Ale zpozorovatl jsem, že i ti, kdož na ně nadávají, jich nezapomínají. A to jediné je důležité.
...
(Duch české literatury etc., in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 253.)

František Xaver Šalda (1919)

… Amerika věděla od počátku, že tajemstvím demokracie jest tvorba osobností lidských, silnějších ušlechtilejších, dokonalejších a početnějších, než byly osobnosti, které vytvořil starý svět; …
Walt Whitman vyslovil přímo, že „konec konců v jádře demokracie jest živel náboženský„, rozuměj nábožensky tvořivý; bez náboženské tvořivosti nebylo mu budoucnosti demokracie. A náboženská tvořivost žádala si dokonalé, neposkvrněné osobnosti, která dovedla zahleděti se sobě samé hluboko o samotě do duše i do očí, – není mu náboženství tam, kde se necítí a nežije veliký zákon totožnosti. A aby to bylo možné, jest nutna předcházející práce poesie, neboť poesie stará se, jak praví, o materiál a pokyny pro osobitost mužů a žen: poesie týčí před tebou veliké původní osobnosti, charaktery a typy a vzbuzuje tak a vychovává tak v tobě všecky původní síly osobitosti … Učí tě původnosti – není v této větě vnitřního sporu, nýbrž základní, byť zdánlivě paradoxní zákon kulturní; učí tě nalézatui v sobě zdroje původnosti a vyvíjeti je metodicky, po zákonné čistotě vzoru, předlohy, typu v útvary osobité síly a krásy …
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

František Xaver Šalda (1919)

Cítí se již leckde, třebas se to posud nevyslovuje otevřeně, že jsme šťastnou konstelací světovou a obětavostí několik desettisíců našinců dosáhli něčeho, čeho jsme posud z valné části nedorostli; že máme republiku sociálně demokratickou, aniž máme posud – duši republikánskou a demokratickou. Neboť demokracie není jen forma státní a správní, demokracie jest také a především duše, mentalita, Metoda a ráz myšlení, cítění, jednání, celého života. Zdravý vývoj jde všude z nitra ve vnějšek, jest spontánní; tvoří, není postrkován a pošupován zvenčí. Normální stav jest ten, že demokratická duše vytváří si přirozeně demokratické orgány a funkce; demokratická duše, aby byla opravdovou silou, opravdovým činitelem vývojovým, musí býti v nejvyšším stupni tvořivá, musí býti zejména mnohem tvořivější, než byla duše feudální, monarchická, aristokratická, oligarchická. Kde není pravé demokratické duše, všecko státní zřízení demokratické je mělké, vratké, ohrožené a předurčené k zániku dřívějšímu nebo pozdějšímu.
Náš demokratism nesmí zůstati importovanou formulkou, naučeným a papouškovaným heslem; a zůstane-li, veta po něm i po nás.
Naši vůdčí politikové cítí, že jest nutna nejobsáhlejší, nejvšestrannější výchova k demokracii; tj. smysl slova našeho velkého presidenta, že jest třeba se nám převychovati – tj. zahladiti výsledky staré zvrhlé výchovy rakouskomonarchistické a vytvořiti novou metodu nové výchovy: výchovy /30/ demokratické. A tato výchova má býti nová celým svým rázem: musí býti tvořivá, kdežto stará rakouská výchova byla pouhou rutinou, pouhým šalebným schématem, a tedy vlastně: lživýchovou, výchovou zvrhlou, – což jest mnohem horší než nedostatek každé výchovy.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 29-30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)