Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1927)

V jiných a starších útvarech státních, než je moderní demokracie, vždycky inteligence byla třídou vůdčí. Určitý počet jednotlivců, jemuž se dostalo zvláštního a složitého školení /261/ odborného, vedl množství, vládl mu. ... To proto, že všecko, i věda a umění i kult, byly esoterní; byly tajemství, k němuž měli klíče jen zasvěcenci, nad nímž bděli zasvěcenci, jež propouštěli po částech po svém dobrém zdání a v dávkách jimi určovaných do lidu jen zasvěcenci.
Věda měla ovšem podstatně jiný ráz než dnes. Dnes v duchovědách převládl historism v nejširším slova smyslu, tj. vypsání vývoje, fenomenologie duchových dějů a úkonů; v přírodních vědách popis, ne zpyt. Tím se teprve stala věda schopna popularizace v tom smysl a v té míře, jak to dnes vidíš a zažíváš. Tím však byla teprve umožněna demokracie v moderním smyslu slova. Každý se lacino ve škole obecné nebo mimo školu z lidových příruček seznamuje s hlavními výtěžky vědy, pokud se ty výsledky dějí svésti ve formulky užitečné nebo potřebné civilisaci. Každý může si osvojiti a v dnešní škole obecné nebo střední skutečně si osvojuje tolik z vědy, kolik jí potřebuje i k životu politickému, k demokratické správě a řízení života veřejného. Intelektuál, který byl v staré době třídou a kastou, a třídou a kastou často hrozivou, ztrácí rázem svůj význam a svou moc. Každý je dnes do jisté míry a případně intelektuálem – i dělník i řemeslník i rolník-, protože nikdo není intelektuál v pravém a vlastním smyslu slova, tj. člověkem, v němž žije duch tvořivosti vědecké. Vyjma ovšem těch několik jednotlivců, jež spočítáš i ve velkých zemích na prstech své ruky, kteří nesou pokrok a osud své vědy ve své hrudi, vlastní objevitelé nových, zítřejších zákonů, strůjcové nových hypotéz, znatelé nového poznání. /262/ Demokratickým davům ovšem po těchto tvůrcích nových vědeckých pravd a konstruktérech nových vědeckých skutečností nic není. Neboť je nezajímá tvůrčí akt, cizí a lhostejný je jim vědecký jako mravní i metafysický herec životní – je zajímají jen vědy tzv. aplikované, tj. ty výtěžky vědy, které mají bezprostřední praktické upotřebení v životě společenském a v civilisaci. (A ovšem: c o jsem zde napsal o vědě, platí mutatis mutandis i o poesii a umění.) Neklammež se: jen pro ty praktické zřetele zřizují se a dotují se laboratoře a vydržuje se vysoké a odborné školství. Bios theóretikos, život rozjímavý, sveze se s sebou jen jako nutné zlo: pokud by totiž bez něho nebylo praxe a aplikace ...
(Inteligence a demokracie, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 260-61.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Několik velikých věcí – nebo lépe řečeno párů věcí, protože tu jde o cosi souběžného v duševním světě – vynalezl genius řecký: rozum a krásu; myšlení v pojmech a vidění geometrické; plastickou formu a poznávání přírody. Jsou to vesměs vynálezy nesmírného dosahu a nesmrtelné, a přece nám dnes nepostačují; a ne náhodou nepostačují právě dnes ve filosofii, právě jako v umění a v poesii. A jsou provázeny svými stíny, které cítíme dnes zvláště bolestně; poznávání přírody v řeckém slova smyslu proměnilo se do jisté míry v zajetí přírodou, právě jako plastickou krásu a komposici lineárně perspektivnou cítíme dnes nejednou jako akademickou suchost a chudobu duše. Řecký prostor stává se nám dnes úzkým, řecká krása chladnou: neodpovídají na naléhavé, plamenné výzvy dneška, nesytí již znepokojené duše v jejím hladu. Podstatou poesie a umění je to, že vychází ze svobody menší, aby se dotvořila svobody větší; že zasnubuje stále novým a novým způsobem svobodu s nutností, volnost se zákonem.
Řecký prostor se nám stává úzký a těsný. Cítíme potřebu vytvářet prostor větší a větší, lépe: jinak bu/260/dovaný; jinak: tj. jinou myšlenkovou metodou. Ne geometrickou perspektivou, ne zeskupením a zestavbou linií, nýbrž rozestupem hranic. Řecký prostor je založen na adici nebo násobení quant, tak svádějí se tu na jednoho jmenovatele věci disparátní – nový prostor musí jít do hloubky jako vír, musí býti tekutý a dojde-li mrtvého bodu, sám se musí obrodit a rozpučet v nový obzor. A v těchto tužbách se setkává moderní umění s židovským geniem, který …
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 259-60.)

František Xaver Šalda (1898)

Šosák snese experiment nanejvýš ještě v říši hmoty – v říši ducha nikdy.
Šosák snese jen experiment zkažený, rozředěný, jen jeho odvar, experiment, který má z vlastního smyslu a pojmu svého jen lež a přetvářku slova a jenž je posměchem, zradou a paskvilem ideje složené za jeho jménem. Experiment, jemuž se tak říká, jak bývá již často v životě, jen proto, že plnost, slávu, sílu a krásu své ideje zapřel a zradil. … /18/
Jen takový experiment snese šosák. Ten se mu po případě i líbí; … – paskvil a parodie, pitvorný stín a drze rozcivěný povrch.
…
A experimentátor je spokojen, diváci jsou spokojeni, celý svět, zdá se jim, je od základu spokojen sám se sebou. Všecko souhlasí, všecko „klape“, všecko je průhledné, jasné a zvážené. Tajemství – kde je jaké tajemství?
Spokojeně ukládají se rekvizity podařeného divadelního představení do komory, pokojně se zavrou a pokojně se jde domů. Všecko bylo dobré, chytré a kratochvilné. /19/
To je jediný experiment, jemuž rozumí šosák. V něm si dovede i libovat. Miluje jen experiment v říši hmoty, experiment bez experimentující duše, experiment opakovaný a zmechanizovaý, šablonu, stín, parodii. Experiment bez odvahy a hrůzy, lva zvrhlého v kočku a ochočeného v pudlíka.
Ale čeho naprosto nesnese, co ho činí zuřivým, surovým a po případě kousavým a sarkastickým, co je sám atentát na jeho bytost, je experiment ideje, experiment ducha a srdce.
(Experimenty, in: 1037, Boje o zítřek, Praha 61948, str. 17; 18.)

František Xaver Šalda (1920)

V tom všem jest kus pravdy, ale ne pravda celá.
Neboť i my, dnešní živí, jsme mrtví vzhledem k budoucnosti. Člověk, který by naslouchal duši mrtvých zcela trpně, nebude nikdy kvasem budoucnosti. Mrtví mohou a mají míti svůj hlas, kde rozhoduje se o bytí nebo nebytí národa; ale vliv jejich nemůže býti výlučný, jinak národ netvoří, nýbrž opakuje, a opakování jest smrt.
Ani duše národní není neproměnná, neboť tím by byla mrtva; ani duše národní nestojí, nýbrž vyvíjí se a proměňuje se, byť nesmírně zvolna. Ani duše národní není cílem sama sobě, nýbrž nástrojem života, a to života věčného; kde není cestou k němu, tam lépe by bylo, kdyby jí nebylo. Corruptio optimi pessima.
I duše národní roste, vyvíjí se, obrozuje se, a to nárazy duší jednotlivých, konflikty, jež vznikají mezi ní a nimi.
I duše národa roste. Růst je zápas: překonávání starého, formace nového. Růst duše národní ve vnějším smyslu jest přizpůsobování se novým podmínkám lidství, civilisace, kultury; národ, který toho nedovede, stárne a hyne. …
(O duši národa, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 183.)
(původně: Venkov 23.5.1920, č. 121, str. 1-2; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 383-387.)

František Xaver Šalda (1918)

Škola nepodává víc než výcvik rozumu; ale nám jest dnes především třeba vzdělání duše, srdce, obraznosti – pravého vzdělání tvořivého. Ale kde ho vzít, když ho nemají ani mnozí učitelé universitní? Čemu může naučiti v tomto směru např. takový Rádl, člověk osobivý, mstivý a malicherný až bůh brání, bez noblesy a spravedlnosti, který drze sáhá na věci, pro něž nemá vůbec vnitřních orgánů, který s klidem znovu tiskne a opakuje tupé a bědné nepravdy, jež mu byly vyvráceny …
(Proti návrhu Macharovu, in: 2000, Kritické projevy 10, Praha 1957, str. 474; původně in: Kmen 2, č. 17, 20.6.1918, str. 139.)