Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Franz Kafka (1910-23)

„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.“
„V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“
„Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.“
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Vztahy mezi jsoucny jsou dvojího druhu: buď zakládají vnitřní jednotu vyšší úrovně nebo nezakládají. Pokud nezakládají, neznamená to ještě, že jsou nutně pouze vnější. Přesto ty vnější vztahy jsou zřejmější resp. nápadnější. Řekové vynalezli koncept kauzality a ovlivnili tím dlouhá staletí, ba už třetí tisíciletí. Pojetí příčinnosti má však nepřehlédnutelné antropomorfní kořeny: člověk má v některých případech přímý pocit, ba zážitek, že svým činem může něco ovlivnit. Člověk má však neméně autentický zážitek, že při svém činu musí počítat také s nějakou odpovědí, a to podobně, jako když musí odpovědět na čin (aktivitu) někoho druhého. Proto se v dalším průběhu evropského myšlení po celou dobu takřka u všech myslitelů udržela koncepce oboustranného (obousměrného) vztahu akce-reakce; schopnost reagovat však byla připisována pouze člověku, v lepším případě živým bytostem, nikdy veškerým skutečnostem. Zatímco hlavním aspektem, který dovoloval koncepci kauzality přežít a dokonce naprosto převládnout, bylo odmítání údajně mytických představ o předlidských nebo nadlidských bytostech, ačkoli samo chápání toho, jak může jedna skutečnost ovlivnit nějakou jinou jinak než nahodilým kontaktem (srážkou, naražením do druhé, zejména pak rozbitím nebo poškozením druhé), je plné vnitřních těžkostí a přímo rozporů, myšlenka univerzální reaktibility nebyla ve vědě koncedována buď vůbec anebo co nejvíc vytěsňována (přinejmenším pak vyhrazena jen některým vyšším rovinám, tj. zbavována univerzality).
(Písek, 130228-1.)

Franz Kafka (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)