Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Franz Kafka (1910-23)

„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.“
„V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“
„Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.“
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Navrhuji, abychom termín „vrženost“ vzali vážně, a to se všemi předpoklady i důsledky se zřetelem ke kontextu. O „vrženosti“ totiž můžeme mluvit jen tehdy, jde-li 1) o „něco“, „co“ je vrženo – řekněme tedy, že tím „vrženým“ je subjekt (a přitom mu nesmíme upírat schopnost, aby sám mohl něco „vrhat“, ovšem už v tom „světě“, do kterého byl vržen); v tomto smyslu musíme navíc rozlišovat „Geworfensein“ a „Geworfenheit“ (k tomu se musíme ještě dostat). Dále 2) musí to „něco“ být vrženo „někam“ – a to „někde“ tam musí být ještě dříve, než tam to „něco“ bylo „vrženo“; a to znamená, že samu vrženost nemůžeme chápat jako nějakou kvalitu, nějaký stav, nýbrž jako aspekt nějaké události (nebo možná něčeho, co pravou událostí sice není, ale skutečnou událostí se právě tím „vržením“ jakoby stává – takže jde nejen o „místo“ („prostor“), kam je onen subjekt vržen resp. vrhán (to také ještě musíme zkontrolovat), ale jde nutně také o čas, tj. o dobu, chvíli, okamžik, v němž je vrhán či do kterého je vrhán. A posléze 3) musíme soustředit svou pozornost na „vrhání“ samo, případně na „subjekt“ tohoto vrhání (pokud vůbec může jít o nějaký subjekt, eventuelně v jakém smyslu tu můžeme o „subjektu“ mluvit a uvažovat), neboť „vrhání“ je aktivita, a aktivita v běžném pojetí není možná ani myslitelná bez příslušného „subjektu“ aktivity. Pokud bychom nemohli o původci oné „aktivity vrhání mluvit jako o „subjektu“ (a proto bychom vlastně museli odmítnout také mluvit o „akci“ či „aktivitě“, neboť ta se bez nějakého „subjektu“ ex definitione nemůže obejít), stáli bychom před novým problémem, jak se o onom „vržení“ resp. „vrhání“ vyjadřovat, a ovšem tak jak se vyjadřovat o jeho původu či původci. Kdybych se těmto třem složkám či aspektů problému „vrženosti“ chtěli vyhnout, přiznali bychom svou neochotu nebo spíš neschopnost věc náležitě pojmově vymezit – a tedy skutečnost, že přinejmenším v tomto bodě (a eventuelně v několik dalších bodech) na opravdové filosofické zpracování nejen nebudeme trvat, ale že na ně přímo rezignujeme.
(Písek, 080201-1.)

Franz Kafka (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)