Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Franz Kafka (1910-23)

„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.“
„V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“
„Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.“
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zdá se, že nejen čeština, ale také evropské jazyky vůbec (včetně staré řečtiny a latiny) postrádají vhodný (resp. vhodnější) termín pro tzv. „vynález“: slovo „vynález“ totiž poukazuje k „nalézání“, a to vede zase k tomu, že předpokládáme, že nalezeno může být jen to, co někde je, i když to zatím zůstává skryto. Zkušenost dlouhých staletí nás však učí, že jsou takový „vynálezy“, které se nevracejí k ničemu, co tu už bylo a jest, ale které jakoby vynášejí či přinášejí do lidského života a vůbec do světa něco, co tam nikdy nebylo. A pak se tu před námi otvírá otázka, kde se toto nové vlastně bere, jak může někomu „napadnout“ něco, co dosud nikomu na mysl nepřišlo (a samo slovo opět sugeruje, že nás může „napadnout“ pouze něco, co odněkud, kde to už bylo, na nás „padne“). Platón se pokusil tento problém „řešit“ (ve skutečnosti jen se mu tak vyhnout) poukazem k anamnezi, k rozpomínání. To je cesta, kterou se my už dnes dát nemůžeme, a to především proto, že tu je ten antropologický předpoklad. V tzv. přírodě, tj. ve Vesmíru, a specielně na naší planetě, došlo už k nesčetným „vynálezům“ čehosi „nového“, co tu dosud nepochybně nebylo, a to bez prostřednictví nějakých lidských „duší“, které nějakým nedopatřením „vypadly“ ze světa jinak zcela nehybných idejí. Asi by bylo poněkud podivné, kdybych chtěli nějakými „dušemi“ velmi nízké úrovně vybavit nejen všechny živé bytosti (tak to chtěl mít Aristotelés), ale všechny „pravé události“, všechna „pravá jsoucna“ (včetně atomů, subjaderných částic, eventuelně dokonce „strun“, tedy na úrovni všeho před-živého. A tak se ukazuje, že tu stojíme před problémem základního významu, k jehož řešení bude zapotřebí důkladného přepracování celého způsobu tradičního myšlení. (Místo předpokladu „duše“ bude třeba vypracovat koncepci významu a funkce nepředmětné stránky každého pravého, tj. událostného jsoucna, které je nutně „srostlicí“ obou stránek, totiž předmětné i nepředmětné.)
(Písek, 080126-2.)

Franz Kafka (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)