Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Franz Kafka (1910-23)

„Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.“
„V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.“
„Právě v onom „nelze přece“ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.“
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 22.)

Jan Patočka (1967)

„Filosofické vzdělání“ je falešný pojem, rozumí-li se jím fundus instructus filosofického „vědění“ nebo domnělého vědění o filosofii čerpaného z patřičných příruček. Naproti tomu byl Kant hluboce „filosoficky vzdělán“, ačkoli by dnes neudělal na žádné universitě své cti /617/ dbalé z filosofie rigorosum, hlavně co do znalosti dějin. „Filosofické vzdělání“ po této stránce nesouvisí ani s hlubinami osobnosti, ani s historickým vědomím, nýbrž s tím, jak se mysliteli podaří vniknout do reálné problematiky na místě, kde žíla z geologických hlubin proniká na dnešní povrch, a navázat odvěký dialog, odpovědět na otázky dávno položené – a ovšem formulovat je z tohoto „nového“ stanoviska, obnovit je, oživit. Protože se „filosofickému vzdělání“ dá rozumět takto i zase pozitivisticky, jako objektivně nahromaděné erudici, je podstatně dvojsmyslné a tato dvojsmyslnost je nástraha, která číhá na filosofa zvlášť v dnešní době velmi zdokonalených filosofických metod a nahromaděného obrovitého, nikde a nikým nezvládnutého a nezvládnutelného objektivního vědění, které je na jedné straně nadmíru užitečné, padne-li do něho oživující jiskra, na druhé straně úplně zbytečné, je-li pouhou sumací bez vnitřního pouta. Proto též podléhá činnost lidí, k jejichž počtu se hlásím, kteří filosofují v uvědomělém kontaktu s historií, tak snadno zdání a pak i kritice, jako by v ní šlo jen o marnou, protože nekonečnou a neukončitelnou učenost.
Problém filosofického vzdělání tak souvisí s proslulým, „hermeneutickým kruhem“. Vzdělání, kultura, je tam, kde něco roste, kde zoraná půda nese mnohonásobný užitek, kde se teprve dovídáme od minulosti nikoli to, co do ní vkládáme, tj. co sami už nějak víme, nýbrž dáváme se jí rovněž sami zproblematizovat, a stáváme se proto slyšícími.
Hermeneutický kruh však klade zároveň otázku, jaká je vykazatelnost mých hermeneutických klíčů. A i když jsou tyto klíče ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 616-17.)

Franz Kafka (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)