Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. ...
(6633, Kacířské eseje, Academia, Praha 1990, str. 107.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Vše, k čemu se můžeme (jakožto lidé svou myslí, ale to je jen speciální případ – obecně tedy nejen myslí, nýbrž svou reaktibilitou) vztáhnout jako k něčemu více méně určitému, jsou buď pravá jsoucna nebo skupiny (eventuálně společenství) pravých jsoucenO všech jsoucnech vůbec můžeme říci, že v nějakém smysl „jsou“, rozumí se, že „jsou jsoucí“, a můžeme tím myslet buď některou z jejich momentálních (aktuálních) jsoucností, anebo celek všech jejich jsoucností (z nichž některé už proběhly a staly se už minulostí, přesně: jejich bylostí, zatímco k jiným ještě nedošlo, takže náleží ještě jejich budoucnosti, přesně: budosti), o kterém pak mluvíme jako o jejich bytí. Pravá jsoucna jsou vnitřně (či zevnitř) integrované události; bytí takových událostí je časově koextenzivní s jejich „životem“, tj. s dobou jejich trvání od počátku až po konec. Jednotlivé jsoucnosti jsou spolu po vnější stránce spjaty relativně pevným pořadím (pořádkem), ale po vnitřní stránce jsou sjednoceny v celek pravého jsoucna; pokud však odhlížíme od tohoto jejich niterně (resp. ne-předmětně) založeného sjednocení a soustředíme se pouze na jejich vnější (předmětnou) stránku, můžeme mluvit o „jistotách“ (tj. okamžitých „vzezřeních“ onoho jsoucího). Pro náležité rozlišení pravých jsoucen od pouhých „hromad“ (agregací) je však zásadně důležité mít k dispozici způsob „vnímání“ (či spíše vnímavosti, citlivosti, vlastně způsobu reagování a komunikace s něčím „druhým“ jako celkem, který má své „nitro“, svou vnitřně sjednocenou nepředmětnou stránku). O této vnitřní stránce každého pravého jsoucího můžeme nepochybně právem říci, že „jest“, tj. že je „jsoucí“, ale musí nám být jasné, že nejde o jsoucnost momentální (tj. o tu či onu aktuální jsoucnost pravého jsoucna), ale na druhé straně ji musíme také odlišit od jeho „bytí“, které nesmíme redukovat na nepředmětnou stránku onoho „jsoucího“ (neboť bytí je vždy bytím pravého jsoucna jakožto celku, tedy integrity jeho vnitřní i vnější stránky). Přímý přístup zvnějška k vnitřní stránce pravého jsoucna je z principu nemožný (leda v jakési analogii, ovšem upravené a opravené analogii, každé leibnizovské monády s kteroukoli jinou přes Monádu monád).
(Písek, 140518-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Dva extrémy „hustoty“ jsoucen (resp. jejich „bytí“) je třeba považovat za „ne-jsoucí“, tj. za nikde a nikdy „reálně“ (zpředmětněně) se nevyskytující, totiž na jedné straně v podobě dokonalé (naprosté, žádné prázdno nepřipouštějící) plnosti, a na druhé straně jako dokonalé (naprosté, nic „jsoucího“ nepřipouštějící) prázdno (vakuum). Jinak bychom mohli také říci, že stejně jako se „opravdu“ nevyskytuje žádné absolutní prázdno (nicota), nevyskytuje se ani absolutní (a homogenní) plnost. A protože nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli na nějaké rovině odkrýt nějakou naprosto pravidelnou „mřížku“, musíme z toho vyvodit, že uvnitř svět vcelku panuje rozmanitost. A právě tato rozmanitost nás vede jednak k předpokladu uskutečňované (realizované) individuace, jednak k předpokladu různorodých „mezí“, částečně průchodných a částečně neprůchodných, dovolujících tak jednak vydělenost jednotlivin od jiných jednotlivin, jednak aktivní navazování nových typů vztahů mezi jednotlivinami (a tedy jak hromady, které nikdy nejsou jen hromadami, tj. pouhými agregacemi, ani dokonalými (a dokončenými) celky (jimž nic nechybí ani nic nepřebývá). Odtud je také zřejmé, že někde „na počátku“ nemůžeme předpokládat ani jedinost, ani „vnitřní“ jednotu, ale jakousi zvláštní, nepředmětnou a asi omezenou (možná nevelkou) mnohost.
(Písek, 140104-2.)