Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Claude Lévi-Strauss (1955)

Je zapotřebí hodně naivnosti nebo vnitřní neupřímnosti, abychom si myslili, že lidé si volí svou víru nezávisle na životních podmínkách. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 101.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Tak historie je boj víry a nevěry – nevěra buduje štěstí lidí vnějšími prostředky, zázrakem, tajemstvím a autoritou, víra hledá a nalézá štěstí ve svobodě svědomí. Jen víra snese svobodu, nevěra svobodu převrací v anarchii a vzpouru, aby konečně upadla v pesimism, z něhož sebevražda jediným je východištěm. A k tomu konci dospělo nynější století: odchováno jsouc filosofií vzpoury a negace končí pesimismem a sebevražedností…
Z této říše temnoty jediným je východištěm žíti podle čistého a neporušeného učení Kristova a to nalezneš v evangeliu; Dostojevský ukazuje je v církvi pravoslavné, pokud zachovala učení pravé.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 21.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Víru můžeme chápat jako základ a zdroj akce, aktivity, orientované v čase směrem do budoucnosti a na budoucnost. Budoucnost samu ovšem musíme správně chápat jako to, co přichází, nikoli co pozůstává z minulosti. Víra je tedy spolehnutí na to, co přichází, a rezistence vůči tomu, co pozůstává z minulosti. Rozpoznat správně rozdíl mezi tím obojím, a zejména také rozpoznat, co z minulosti zůstává potřebné a použitelné, naproti tomu, co už je nepotřebné a dokonce škodlivé, není nijak jednoduché, a vyžaduje právě onu správnou orientaci vůči času a v čase. A proto musíme klást takový důraz na to, že událost (každé pravá událost) „je“ uskutečňujícím se (realizujícím se) subjektem, resp. že „má“ svůj subjekt, tj. subjekt svého uskutečňování, subjekt výkonu svého vlastního bytí, a že tento subjekt je vždy zároveň i subjektem své orientace vůči času a v čase, tím i subjektem své vlastní víry, které je vždy na nějaký subjekt nutně vázána (není žádné „víry o sobě“ mimo subjekt, vně subjektu). Ale to, že subjekt je schopen vykonávat jak své bytí, tak své aktivity, je možné právě jen ze zdrojů víry, která může být i velmi malá, ale může růst a může být i obrovská: a ta její „velikost“ se měří zejména právě časem, přesněji schopností subjektu se na přicházející čas (budoucnost) spoléhat (v jednotlivých akcích, tj. spíše spolehnout, a to vždy znovu), na něm a na spolehnutí na jeho adventivní povahu zakládat svou orientaci i ve svém okolí. A to právě znamená orientaci nejen na uskutečňování své vlastní budosti a tím vykonávání svého vlastního bytí, ale překračovat, přesahovat v čase a ve svém vztahu k Času a do přicházejícího času (budoucnosti) sebe sama a meze svého bytí, tj. podílet se nejen na „super-událostech“ (jak tomu je v rámci organických komplexů živých bytostí), ale i na „událostech“ a na událostném dění, kterým už nemůžeme říkat „pravé“ v tom smyslu, že jsou vnitřně sjednocené a mají svůj vlastní subjekt, nýbrž které – jakožto ještě „přírodní“ – představují jakási společenství nejrůznějšího druhu (včetně biotopů atd.), ale které dokonce – na úrovni lidské – dostávají postupně stále výrazněji charakter dějinnosti a jsou pro nás (lidi) vlastně jakoby důležitější, významnější, jakoby „světodějnější“ než událost „pravé“.
(Písek, 070413-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Cena víry nespočívá v tom, že vede k určitým skutkům, takže je potom možno víru hodnotit podle toho, k jakým skutkům vedla či vede. To by bylo poněkud nesprávně posunuté chápání důrazů Jakubovy epištoly. Je třeba důrazně odlišit hodnocení víry, odhlížející ode všech potíží, spojených s tím, že k víře druhého člověka nemáme a nemůžeme mít přímý přístup, od hodnocení výsledků či plodů víry, ke kterým aspoň v jistém rozsahu přístup máme. Ze zkušenosti víme, že na „svou“ víru se často odvolávají lidé, o kterých můžeme mít a také vskutku máme největší pochybnosti. Protože nemáme možnost, jak přezkoumat jejich víru přímo, musíme obrátit svou pozornost k jejich skutkům, tj. k tomu, jak se chovají, jak jednají, co dělají. Takové hodnocení je ovšem vždycky jen pomocné. To však vůbec neznamená, že význam a „cena“ víry spočívá v tom, k čemu vede, k jakým výsledkům dospěla. V tom ohledu je všechno třeba vidět právě obráceně: cena, hodnota, význam jakéhokoli činu, jakékoli aktivity, každého „dělání“ a „podnikání“, „činění“ a „vytváření“ musí být naopak měřena a hodnocena vírou, která sama je posledním kritériem a nejvyšší jejich „normou“.
(Písek, 100413-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Víra není vztah (co to je „vztah“ podle Tebe?) „mezi subjektem a výzvou“, jako by tu byl jednak subjekt a jednak výzva (to je už zpředmětňující), ale je to něco, co subjekt musí vykonat, čeho se musí odvážit, a tedy „výkon“, „dílo“, „čin“, jehož součástí je „spolehnutí na spolehlivé“, tedy zároveň i něco, čemu subjekt sám o sobě není schopen dostát. Právě proto musí spoléhat na „spolehlivé“, ne na své spoléhání jakožto jen svůj vlastní výkon. Ale ona „výzva“ je už něčím, co subjektu „dává smysl“, a to znamená: v čem se sám nějak podílí svým porozuměním. To může být správné nebo nesprávné ! „Výzva“ tedy není jednoznačně tím „spolehlivým“, ale je v ní vždycky také kousek (nebo kus) naší vlastní nespolehlivosti (vždyť výzva se stává výzvou [pro nás] teprve naším zachycením [díky „anténě“], rozpoznáním [vykrojením z dotírajícího nepředmětného „chaosu“] a větším či menším porozuměním).
(z dopisu Luboši Krbcovi; v hranatých závorkách dodatečně přidáno)
(Písek, 080604-2.)