Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1967)

„Filosofické vzdělání“ je falešný pojem, rozumí-li se jím fundus instructus filosofického „vědění“ nebo domnělého vědění o filosofii čerpaného z patřičných příruček. Naproti tomu byl Kant hluboce „filosoficky vzdělán“, ačkoli by dnes neudělal na žádné universitě své cti /617/ dbalé z filosofie rigorosum, hlavně co do znalosti dějin. „Filosofické vzdělání“ po této stránce nesouvisí ani s hlubinami osobnosti, ani s historickým vědomím, nýbrž s tím, jak se mysliteli podaří vniknout do reálné problematiky na místě, kde žíla z geologických hlubin proniká na dnešní povrch, a navázat odvěký dialog, odpovědět na otázky dávno položené – a ovšem formulovat je z tohoto „nového“ stanoviska, obnovit je, oživit. Protože se „filosofickému vzdělání“ dá rozumět takto i zase pozitivisticky, jako objektivně nahromaděné erudici, je podstatně dvojsmyslné a tato dvojsmyslnost je nástraha, která číhá na filosofa zvlášť v dnešní době velmi zdokonalených filosofických metod a nahromaděného obrovitého, nikde a nikým nezvládnutého a nezvládnutelného objektivního vědění, které je na jedné straně nadmíru užitečné, padne-li do něho oživující jiskra, na druhé straně úplně zbytečné, je-li pouhou sumací bez vnitřního pouta. Proto též podléhá činnost lidí, k jejichž počtu se hlásím, kteří filosofují v uvědomělém kontaktu s historií, tak snadno zdání a pak i kritice, jako by v ní šlo jen o marnou, protože nekonečnou a neukončitelnou učenost.
Problém filosofického vzdělání tak souvisí s proslulým, „hermeneutickým kruhem“. Vzdělání, kultura, je tam, kde něco roste, kde zoraná půda nese mnohonásobný užitek, kde se teprve dovídáme od minulosti nikoli to, co do ní vkládáme, tj. co sami už nějak víme, nýbrž dáváme se jí rovněž sami zproblematizovat, a stáváme se proto slyšícími.
Hermeneutický kruh však klade zároveň otázku, jaká je vykazatelnost mých hermeneutických klíčů. A i když jsou tyto klíče ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 616-17.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)