Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

V duchu tohoto positivistického historismu hledá Engels pravdu v procesu poznávání samém, v dlouhém historickém vývoji vědy, …
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 87-88.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Četl jsem nedávno (v jedné diskusi) zase větu, kterou jsem ovšem slyšel už mnohokrát: pravda prý „zůstává pravdou, i kdyby to vyslovil sám ďábel“. To je pochopitelně nejen nevinný omyl, ale především nebezpečná lež. Pravda je totiž skutečně nezávislá na tom, kdo na ní pracuje, kdo s ní manipuluje, třeba i kdo s ní někoho mlátí po hlavě. Ale to není „pravda“ ve smyslu výpovědi, formulace, slovního vyjádření, nýbrž je to norma každé výpovědi, formulace nebo vyjádření. A je hned třeba dodat, je to norma nepředmětná, tedy pravda ještě nevyslovená, neformulovaná, slovy nevyjádřená. – A pak tu je samozřejmě ještě něco jiného, možná ještě významnějšího. Proč by takový ďábel vyslovoval pravdu? Co by z toho měl? Čeho tak ďábelského by tím chtěl dosáhnout? A jsme u věci samé: vyslovená pravda je jako zbraň nebo třeba jen nůž. Ve vazbě jsme nesměli u sebe mít nůž, dokonce ani jen jídelní (a tupý); nůžky (mizerné) nám jen na chvíli zapůjčili a přitom jsme museli zůstat pod dozorem. S „pravdami“ lze i velmi nebezpečně manipulovat; ale není to „podle pravdy“, není to „to pravé“, ale je to „proti pravdě“. S „pravdou“ lze zacházet s velmi špatnými úmysly, a takové zneužití dělá z pravdy lež. Ano, pravda je vždycky pravda, ale „pravdivá výpověď“ se může stát i zradou !
(Písek, 150221-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofické tradice jsou stále ještě zamořeny představou, že pravda je jedna jediná a neměnná po všechny časy (obvykle se pak mluví o tzv. „absolutní pravdě“, tj o pravdě oddělené, odloučené ode všeho). Pravda však je „jediná“ a také „absolutní“ v docela jiném smyslu. Je zaměřena a platí pro určitého člověka (resp. vůbec pro určitý subjekt, chceme-li pamatovat na kosmické dimenze) a do určité situace, tedy také do určité jeho situace (ale neomezuje se jen na jeho osobní situaci). V tomto „konkrétním“ (Whitehead by asi právě zde užil termínu „konkrescentní“) směřování není pluralitní, polyvalentní, nýbrž právě jedinečná – ovšem stále ještě jakožto „nepředmětná“, tedy též zároveň „z budoucnosti přicházející“. Její „směřování“ je adresováno pro určitý subjekt (přesněji: pro mnoho různých, ale vždy určitých subjektů). Záleží na všech těchto subjektech, jak oné oslovující, ale jediné Pravdě v závislosti na své vnímavosti budou rozumět, jak toto své porozumění vztáhnout ke své situaci a pak zasáhnou do situace mnohem širší, která už zdaleka není jenom jejich. A v závislosti na této vnímavosti (a jejích mezích) se nám pak výsledek jeví tak, že „pravda“ je polymorfní a že platí pro každého jinak.
(Písek, 120527-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Sókratovský paradox, k němuž se vrací např. Kierkegaard ve Filosofických drobtech, možná není takovým paradoxem, za jaký jej měl sám Sókratés a jakým se možná opravdu zdá některým lidem dodnes. Je jen třeba blíže rozebrat, oč tu vlastně v onom hledání pravdy či tázání po pravdě jde. Pochopitelně se tu netážeme a nechceme tázat nesmyslně na něco, o čem vůbec nic nevíme, nýbrž většinou na něco, o čem něco víme, ale čím si ve svém vědění nejsme tak docela jisti. Má-li ostatně otázka ( jakákoli otázka) vůbec dávat smysl, musí být nějak spjata s docela určitým kontextem, a to nejen slovním, řečovým, ale také situačním. Říká-li tedy Kierkegaard (6926, str. 12), že o pravdě, která má být učena, musíme předpokládat, že není („insofern die Wahrheit gelehrt werden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden“), můžeme to přijmout a dokonce interpretačně rozvést právě v onom kierkegaardovském smyslu, který se značně liší od sókratovského. Pravda, na kterou se tážeme, vskutku není „jsoucí“, neboť není žádným „jsoucnem“. A pokud se tážeme na nějaké jsoucno, na něco jsoucího, tážeme se na ně v tom smyslu, že chceme vědět, jak se to s ním má doopravdy, tj. ve světle pravdy, v perspektivě pravdy. Jinak řečeno: o tom „něčem jsoucím“ chceme vědět něco navíc, totiž pravdu o něm. Jinak totiž je možno se o témž „něčem jsoucím“ dozvědět i leccos jiného, neplatného nebo nepravdivého. Z toho je zřejmé, že pravdivostí (či pravdou), o kterou nám v takové otázce jde, nemáme na mysli pravdivost (či pravdu) samotného jsoucího, nýbrž pravdivost (pravdu) něčeho jiného, co se však významně a jedinečně k onomu jsoucímu vztahuje. Obvykle máme na mysli soud, výpověď nebo výrok o onom jsoucím.
(Praha, 000120-1.)