Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1885-86)

2 [128]
I. Grundwiderspruch in der Civilisation und der Erhöhung des Menschen. Es ist die Zeit des großen Mittags, der fruchtbarsten Aufhellung: meine Art von Pessimismus: – großer Ausgangspunkt.
II. Die moral Werthschätzungen als eine Geschichte der Lüge und Verleumdungskunst im Dienste eines Willens zur Macht (des Heerden-Willens) welcher sich gegen die stärkeren Menschen auflehnt
III. Die Bedingungen jeder Erhöhung der Cultur (der Ermöglichung einer Auswahl auf Unkosten der Menge) sind die Bedingungen alles Wachsthums.
IV. Die Vieldeutigkeit der Welt als Frage der Kraft, welche alle Dinge unter der Perspektive ihres Wachsthums ansieht. Die moralischen christlichen Werthurtheile als Sklaven-Aufstand und Sklaven-Lügenhaftigkeit (gegen die aristokratischen Werthe der antiken Welt)
Wie weit reicht die Kunst hinab in das Wesen der Kraft ?
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 127.) 03-04

Friedrich Nietzsche (1987)

7 [63]
Muß nicht alle Philosophie endlich die Voraussetzungen, auf denen die Bewegung der Vernunft ruht, ans Licht bringen? Unseren Glauben an das Ich, als an eine Substanz, als an die einzige Realität, nach welcher wir überhaupt den Dingen Realität zusprechen? Der älteste „Realismus“ kommt zuletzt ans Licht: zu gleicher Zeit, wo die ganze religiöse Geschichte der Menschheit sich wiedererkennt als Geschichte vom Seelen-Aberglauben. Hier ist eine Schranke: unser Denken selbst involvirt jenen Glauben (mit seiner Unterscheidung von Substanz-Accidens, Thun, Thäter usw.), ihn fahren lassen heißt nicht-mehr-denken-dürfen. /318/
Daß aber ein Glaube, so nothwendig er ist, zur Erhaltung von Wesen, nichts mit der Wahrheit zu thun hat, erkennt manz.B. selbst daran, daß wir an Zeit Raum und Bewegung glauben müssen, ohne uns gezwungen zu fühlen, hier absolute [+++]
(4582, Sämtl. Werke Bd. 12, Nachgel. Fragmente, München/Berlin/New York 1980, S. 318.)

Martin Heidegger (1953)

Podle běžné představy označujeme oblast, v níž se odehrává duchovní a tvůrčí činnost člověka, jménem „kultura“. K ní se počítá také věda, její pěstování a organizace. Věda se tak řadí mezi hodnoty, kterých si člověk cení, ke kterým z rozličných pohnutek obrací svůj zájem.
Pokud ale budeme brát vědu jen v tomto kulturním smyslu, nepostihneme ani původ ani z tohoto původu vyplývající dosah její bytnosti. Totéž platí o umění. Ještě dnes jmenujeme rádi obojí společně: umění a věda. Také umění si lze představit jako úsek kulturního provozu. Pak se ale nedozvídáme nic o jeho bytnosti. Viděno ze strany bytnosti je umění posvěcením a pokladem, v němž to, co je skutečné, člověka vždy nově obdarovává svým dosud skrytým leskem, aby v jeho jasu čistěji viděl a jasněji slyšel to, co ho v jeho bytování oslovuje. /37/
Věda je pouhou kulturní činností člověka právě tak málo jako umění. Věda je určitý, a to rozhodující způsob, v němž se nám podává (dar-stellt)c všechno, co jest.
- – - – - – -
c Přesněji! (podává se z Gestellu).
(Věda a zamyšlení, in: Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, str. 36-37.)

Friedrich Nietzsche (1995)

24
Tím, že pátrá kdo po začátcích, stává se rakem. Historik hledí nazpět, posléze i věří nazpět.
(7564, Soumrak model, Votobia, 1995, str. 24.)

Friedrich Nietzsche (1976-7)

Základní náhled. – Neexistuje žádná předem ustavená harmonie mezi hledáním pravdy a blahem lidstva.
(Lidské, příliš lidské, přel. Věra Koubová, Praha 2010, str. 240 – kap. 9, § 517.)