Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka vždy trval na tom, že fenomenologie nesáhla po karteziánském motivu z bezradnosti ani nahodile, a rovněž nikoli proto, že by šlo o „přešlapování před metafyzickým vyústěním“; podle něho tento motiv nebyl „pro fenomenologii východiskem, nýbrž průchodem“. „Základní princip fenomenologie, od něhož se dostala ke kartezianismu, byl známý princip sebeukazování, princip, podle něhož se to, co se ukazuje, bere jako takové, zcela tak jak se dává, ale také tak, aby se to, co je v této danosti přítomné, nepřekračovalo.“ (Fenomenologie a metafyzika pohybu, in: Masaryk, samizd., 3.1.4.) Právě tuto myšlenku jsem nikdy nemohl přijmout, leč jako jeden z možných přístupů, nebo snad lépe jednu z možných metod, jichž si filosof může někdy dočasně použít, než eventuální výsledky podrobí náležité kritice a kritické analýze. Především musím odmítnout ztotožnění toho, jak se něco „ukazuje“, s tím, jak se „jeví“, tj. „vyjevuje“; tato záměna je ovšem neodlučná od toho, jak se ve fenomenologii chápe to, že se „nám“ něco „dává“. To, jak se nějaké jsoucno děje (odehrává), znamená, že se v kterémkoli okamžiku jakožto přítomné nějak „ukazuje“, ale neukazuje se adresně nikomu a ničemu, nýbrž „všemu“ a „čemukoli“ – právě jen jakožto „právě přítomné“ (něčemu nebo někomu). Není tedy původně na „jsoucnu“, aby se nějak „dávalo“ nebo „vyjevovalo“ (jevilo); každý jev, každé jevení či vyjevování je vždycky už výsledkem spolupráce (kolaborace) s něčím nebo někým, co nebo kdo toto sebe-ukazování zaregistruje a zapojí do souvislostí, které každé takové konkrétní sebe-ukázání daleko přesahují. A nejen to: už každé konkrétní sebe-ukázání je možné pouze v kontextu určitého „osvětí“ (či „ob-světí“), tedy v kontextu některých jiných, dalších jsoucen (bez tohoto kontextu by každé jsoucno zůstávalo jen jsoucnem virtuálním, a virtuální jsoucno, byť virtuálně „skutečné“, se zajisté nemůže vůbec ani ukazovat – neboť není čemu ani komu). Jestliže Patočka poznamenává (dtto), že „je však obtížné dosáhnout tohoto ,braní věcí tak, jak se dávajíʻ a nic cizího nepřidávat“, pak je nutno říci: není to obtížné, je to nemožné – je nemožné „nic nepřidávat“. Tam se právě ukazuje ta problematičnost a přesudečnost zmíněné fenomenologické devízy.
(Písek, 140607-1.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)