Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Ve středověku se rozšířilo a udržovalo pojetí filosofie jako služky (ancilla, také pomocnice atd.) theologie. To se už tenkrát dalo vykládat (zejména koncem středověku) dvojím způsobem: buď jako vysoké postavení filosofie, anebo naopak jako její otročení. Dnes je situace v jistém smyslu podobná, i když nejde o službu pro theologii, ale pro odborné vědy vůbec, zejména pak přírodní. Nám však musí (má) jít o jiný rozdíl v chápání významu slova „služba“. Když třeba Hromádka (2240, s. 49) mluví o službě „kterou opravdová theologie přináší církvi“, říká, že to je „služba primární, hlavní“; proti tomu pak jako službu druhotnou, stručně řečeno jako o „službě světu“ v dané (určité) době (a H. zároveň poněkud problematizuje toto rozdělení, když v závorce připomíná, že „v pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj“ – dtto). V obou případech se však zdá být zřejmé, že tu jde o službu nikoli otrockou, nevolnickou, nýbrž v jistém smyslu svrchovanou, protože stojí pod jinou, rozhodující normou. Touto normou je pro theologii (řečeno jejím jazykem) „Slovo boží“ (což opět nelze zaměňovat s biblickými texty, neboť – alespoň podle Daňkova výroku – skutečné, živé „Slovo boží“ se „stává“ (verbum fit), neboť zůstává jinak teprve za oněmi texty); pro filosofii je asi vhodnější mluvit o pravdě (nebo ještě lépe o „Pravdě, aby bylo zřejm=é, že nejde jen o nějaké pravé, pravdivé výroky, myšlenky, poznatky apod.) A právě zde je jasné a nepochybné, že služba „Pravdě“ je službou té nejvyšší „instanci“, a teprve vykonáváním služby Pravdě (a pouze Pravdě) v tomto smyslu lze vykonávat veškeré další povinnosti a „služby“, jako např. theologie pro církev (a pro svět a dobu), a filosofie ovšem pro celý svět i pro svou dobu, přesněji pro všechny (a dokonce snad i pro nejbližší a dokonce i vzdálenější budoucnost).
(Písek, 100827-1.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)