Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Otázka, na co se můžeme v životě spolehnout, je hlubší, než by se mohlo zdát. Především tu platí jistá „relativita“, tj. závislost na tom, jaký typ spolehlivosti právě potřebujeme: chceme-li se spolehnout na nějakého člověka, na nějaký typ materiálu, na nějaké informace, na fungování nějakého přístroje nebo tělesného orgánu atd. Vždycky nám v takovém případě asi půjde o spolehlivost v jistých mezích, které jsou pro nás ještě relevantní. Docela jinak se to ovšem má, když nám půjde o spolehnutí takříkajíc „existenciální“, tj. o to, nač se vposledu můžeme spoléhat, když nám půjde o nás samé, o naši existenci a její smysl, o celkový smysl našeho život a našich aktivit. V takovém případě se už nemůžeme dost dobře spokojit jen s nějakou přibližností, relativitou, s nějakým odhadem toho, co ještě stačí a co už ne. – Ale pak tu je ještě další okolnost, které nás nutí k pojmovém rozlišení „spolehlivosti“ na jedné straně a „pevnosti“ (event. „neměnnosti“) na straně druhé. Všechno významné resp. „vyšší“, co se v tomto světě, v němž žijeme, odehrává, spočívá také na nějakých setrvačnostech, a tudíž na tom, že nějaká část aktivit se soustřeďuje a spotřebovává na zachovávání něčeho z toho, co už proběhlo a co by vlastně (jinak) mělo končit zmarem. A odtud dva dvojznačnost „minulého“: na jedné straně něco z toho minulého musíme podržovat, udržovat a uchovávat, neboť to potřebujeme jako „materiál“ pro svůj život, a na druhé straně u toho nemůžeme a nesmíme setrvávat, aniž bychom to překračovali a šli dál, jinam, „kupředu a výš“, protože tím bychom zakrněli a svůj život zmarnili. Takže mezi „spolehlivostí“ toho, co jsme vybrali z minulosti, která by jinak už vůbec nebyla, ale která je nám z nějakých důvodů docela užitečná pro to, co chceme a máme právě teď a na tomto místě podniknout (a v tom přece spočívá život), a mezi spolehlivosti toho jedině a doopravdy spolehlivého, co na naší schopnosti něco zachovávat vůbec není závislé, ale na čem jsme naopak zcela závislí my i se vším tím svým“zachováváním“ všelijakých užitečných a cenných reliktů minulosti, je obrovský, přímo principiální rozdíl. Na všechno, co se nám podařilo nějak zachovat a uchovat pro naše aktuální potřeby, musíme pohlížet jako na potřebný materiál, potřebné prostředky k tomu, co má být naším hlavním životním cílem, ale sám život a jeho smysl na tom vposledu zakládat nemůžeme, protože to není to, co nás oživuje, co náš život umožňuje a zakládá, v čem náš život musí (a má) být vposledu zakořeněn a založen. Život, každý život, je vposledu a v nejhlubších svých základech zakotven v tom, co přichází a co nás oslovuje, co nás vyzývá a zve k aktivita, k spolupráci na všem tom, co ještě má přijít a přijde – tj. na budoucnosti a na tom, odkud budoucnost přichází – na Pravdě, na ryzí nepředmětnosti, na tom co „býti má“ v Rádlově pojetí.
(Písek, 080212-3.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)