Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

O super-subjektu můžeme mluvit jen ve smyslu relativním, tj. ve vztahu k sub-subjektům, tj. subjektům nižší úrovně, které se vzdaly něčeho ze své samostatnosti a svébytnosti. Tak kupříkladu tělo živočicha (celého) je super-subjektem ve vztahu nejen k tělesným orgánům (které nikdy nebo přinejmenším dlouhé věky samostatnými subjekty nebyly), ale i k jednotlivým buňkám, které si svou povahu subjektů (byť zapojených do širších vnitřně integrovaných kontextů) někdy méně, někdy více zachovávají. Vztahy mezi sub-subjekty a příslušnými super-subjekty jsou značně různorodé, ale obvykle nemáme (v případě živočichů, zejména vyšších živočichů) s posouzením, zda jde vskutku o supersubjekt vnitřně sjednocený a nikoli pouhou symbiózu různých subjektů, žádné nesnáze. Složitost a jistá nepřehlednost vzniká jednak na nejnižších úrovních (u jednobuněčných), ale v řadě případů i u rostlin. Zejména v případě nižších rostlin nesmíme zaměňovat vnitřní sjednocenost organismu s jeho genofondem (genetickým vybavením). Některé houby ve formě podhoubí se třeba vegetativně postupně dál rozrůstají na mnohametrovém (až i kilometrovém) území lesa, ale původní jejich „střed“ už dávno uhynul; podobně můžeme vegetativně množit oddělky některých rostlin (eventuelně za pomoci roubů), jejichž genetická výbava se přitom nijak významně nezmění, i když pak fakticky jde o různé rostlinné subjekty (třeba různé jednotlivé stromy). Takže vztahy mezi supersubjekty a různými jejich subsložkami jsou velice rozmanité; popis této rozmanitosti i jednotlivých méněčetných podob („výjimek“) musí být odborně zkoumány a nikoli rozvrhovány od filosofického stolu. Přesto je třeba důsledně trvat na tom, že skupiny subjektů, jako jsou stáda, hejna, ale i skupiny lidí až davy atd. nelze považovat za supersubjekty, a to i když jde někdy o velmi pozoruhodnou souhru aktivit. Pokud máme legitimně mluvit o nějakém supersubjektu, pak vždy pouze v případě, že tento supersubjekt je skutečným subjektem niterně sjednoceným integrovaným.
(Písek, 130301-1.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)