Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Mluví-li se však o politické odpovědnosti a kriminální vině, má každý občan právo uvažovat o faktech a diskutovat o jejich posuzování, užívají měřítka jasných pojmových určení. Politická odpovědnost je odstupňována podle účasti na režimu, který je nyní zásadně opopřen, a určena rozhodnutími vítěze, kterým se musí podřídit každý, kdo chtěl za katastrofy zůstat naživu, neboť takový je smysl toho, že žije.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39.)

Karl Jaspers (1946)

Zdá se nám, že jsme osvobozeni od viny, když tváří v tvář nesmírným strastem, které na nás Němce přišly, voláme: vše je odpykáno.
Zde je třeba ropzlišovat: trest se odpykává, nutnost nést politicky odpovědnost se vymezuje mírovou smlouvou, a tím se uzavírá. Co se týče těchto dvou bodů, je myšlenka správná a má smysl. Ale morální a metafyzická vina, již chápe jen jedinec ve svém společenství jako svou vinu, se neodpykává (jak vyplývá z její podstaty). Nepřestává. Kdo ji má, vstupuje do procesu, který potrvá po celý jeho život.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84.)

Karl Jaspers (1946)

Pokud jde o jednání, znamená očista nejprve nápravu. Politicky to znamená ... /85/
Ale náprava je ješště více. Kdo je jednou vnitřně zasažen vinou, na níž má podíl, chce pomáhat každému, komu zvůle bezprávného režimu ublížila.
Jsou dvě rozličné motivace, které se nesmí zaměňovat: požadavek pomáhat tam, kde je bída, lhostejno čím, prostě proto, že bída je blízko a vyžaduje pomoc – a zadruhé požadavek přiznat zvláštnín právo lidem, které hitlerovský režim deportoval a oloupil, vydrancoval nebo mučil, – a stejně tak emigrantům.
Obojí je plně oprávněno, ale v motivaci je rozdíl. Kde není pociťována vina, tam dochází ihned k nivelizaci vší bídy, k jejímun převedení na stejnou rovinu. Diferenciace osob postižených bídou je nezbytná, chci-li napravit, co jsem zčásti zavinil.
Tato cesta očisty prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. Ale očista je mnohem více. I náprava je míněna vážně a naplňuje svůj etický smysl jen jako důsledek naší očistné proměny.
Ujasnit si svou vinu znamenán zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Němčina má pro obě česká slova jen jediné, totiž „Schuld“. To musíme mít na paměti, když překládáme Jaspsersovzu „Schuldfrage“ jako „Otázku viny“. V češtině nás slovo „vina“ trochu svádí k tomu, že jde o něco již nastalého a minulého: je třeba najít a označit toho, kdo něco, co se již stalo, zavinil. Naproti tomu „dluh“ poukazuje naopak do budoucnosti: dluh má být a musí být „zaplacen“, „splacen“. Proto nejde jen o to, vinu zjistit“, ale stále mít na paměti, že vinu je třeba „napravit“, „odčinit“ – nikoli ovšem smazat, ale nepřipustit, aby nadále zatěžovala přítomnost i minulost. A tak, jako lze dluh smazat a prominout, tak lze také odpustit probinilci jeho vinu. Podmínkou smazání dluhu je to, že dlužník svůj dluh uzná; stejně tak vinu lze odpustit jen takovému úprovinilci, který svou vinu přizná, a to nikoli jen formálně a navenek, ale který si ji opravdu uvědomuje. To má své důležité souvislosti už pedagogické – dítě, které je trestáno, ale své provinění nenahlédlo a neuznává, navzdory trestu ve svém provinění setrvává, dokonce se v něm spíše utvrzuje (a to zase vede k tomu, že příště bude jen opatrnější, nenechá se „chytit“ a znovu potrestat). A v politice nebo ve válce je tomu podobně: pokud poražený nenahlédne svou „vinu“, bude jen hledat odplatu, nikoli svou nápravu.
(Písek, 060612-1.)

Friedrich Gogarten (1928)

Man hat zur Wirklichkeit nie anders ein Verhältnis als durch Glauben oder Aberglauben oder, wie wir nun auch sagen können, dienend oder herrschend….. Das heißt: entweder so, daß sich die Wirklichkeit unserer bemächtigt und wir ihre Diener sind, oder so, daß wir uns der Wirklichkeit zu bemächtigen suchen und wir die Herren sein wollen. Denn das Leben, das uns zu leben aufgegeben ist, stellt uns immerzu vor die Entscheidung, ob wir dienen oder herrschen wolle, ob wir in die Wirklichkeit hineinhorchen auf den ganz bestimmten Willen, der uns da ruft, oder ob wir ganz im Gegenteil unseren Willen in die Wirklichkeit hineinrufen und ihn ihr aufzwingen. Das eine oder das andere müssen wir tun von Augenblick zu Augenblick. Es gibt kein Drittes, und nie wird uns, wer wir auch sind und was wir auch tun mögen, die Entscheidung zwischen dem einen und dem anderen abgenommen.
Das ist besonders deutlich geworden durch jene zum Teil beginnende, zum Teil bereits vollendete Auflösung aller überkommenen Ordnungen des menschlichen Lebens, von der wir vorhin sprachen, und dadurch, daß durch diese allgemeine Auflösung der Mensch heute in der Mitte des Geschehens steht. Wenn irgendwo, dann ist dort, wo die Wirklichkeit im Menschen gegeben ist, klar, daß wir von der Wirklichkeit immer in die Entscheidung, zu herrschen oder zu dienen, gestellt werden. Denn dem Menschen gegenüber gibt es keine Neutralität: man kann sich zu ihm auch nicht, es sein denn auf die Gefahr hin, nicht mehr mit dem Menschen als Menschen zu tun haben, wie zu einer Sache stellen, der gegenüber diese Alternative allerdings keinen Sinn hätte, sonder ihm gegenüber gibt es nur Dienst oder Herr/schaft. Damit aber, daß …
(8024, Glaube und Wirklichkeit, Jena 1928, S. 71-2.)