Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-50)

Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto karteziánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Objekt je věděné, subjekt vědoucí. Objekt a subjekt vyčerpávají ve své polaritě totalitu bytí. Ovšem jen tenkrát, vezme-li se vědění b nejobecnějším smyslu, který zahrnuje subjekt sám rovněž. Subjekt je věděn zrovna tak jako objekt; subjekt je rovněž objektem (ale nikoli qua subjekt).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 471.)

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

Julius Tomin (2012)

Sokrates byl Athéňany obviněn, že kazí mládež, že neuznává bohy uznané obcí a zavádí nová božstva. Shledán vinným, Sokrates byl v souladu se zákony vybídnut, aby si navrhl trest, který by sám považoval za správný. Sokrates odpověděl: ‚Žalobce mi navrhuje trest smrti. Jaký návrh mám proti tomu učinit já? Co zasluhuji za to, že jsem se nespokojil poklidným životem, nestaral se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti, o řečnění k lidu, a vůbec o politiku? Byl jsem si vědom toho, že jsem příliš poctivý, abych zůstal bez pohromy, kdybych se pustil do takových věcí. Proto jsem se nepouštěl do věcí, v nichž bych nebyl ani sobě ani vám prospěšným, ale věnoval jsem se tomu, abych soukromě prokazoval každému největší dobrodiní, jak já soudím. Každého z vás jsem se pokoušel přesvědčit, že se nemá starat o žádnou ze svých věcí, dokud se nepostará sám o sebe, aby byl co nejlepší a nejrozumnější, ani o věci obecní, dokud se nepostará o samu obec. Co si tedy zasluhuji? Něco dobrého, mužové athénští, má-li být návrh učiněn opravdu podle zásluhy, a to něco, co by se pro mě hodilo. Co se tedy hodí pro muže chudého, který činí dobro a potřebuje volný čas (scholé)i, aby na vás mohl působit? Nic by nebylo příhodnější a přiměřenější, než aby takovýto muž byl stravován na radnici.‘ (Platon, Obrana Sokrata 36 b-d)
V Xenofontově Symposiu jeden ze Sokratových nejvěrnějších následovníků, Antisthenes, který se pyšnil svou chudobou, prohlašuje: ‚Vlastním ten nejskvělejší majetek. Všichni můžete vidět, že mám vždycky scholé, čas nahlížet věci, které stojí za nahlédnutí, poslouchat řeči, které stojí za poslech, a čeho si nejvíce cením, mám čas na to, abych den co den trávil spolu se Sokratem činností hodnou scholé (scholazón IV. 44).
V Platonově Theaitetu Sokrates spojuje scholé se svobodou: ti, kdo se věnují filosofii, mají vždy scholé. Řečníci se mají ve vztahu k filosofům jako otroci k lidem svobodným, protože /2/ čas, který je jim dán na soudech a tomu podobných shromážděních, je omezený, je to ascholia (Tht. 172 c-d).
V dialogu Faidros se Faidros táže Sokrata, má-li scholé, aby si poslechnul, o čem se bavil s Lysiem. ...
(Čas pro filosofii, text zaslaný autorem – snad do Reflexe?)