Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.

Friedrich Nietzsche   Dialog  
<<    <   2 / 15   >    >>
záznamů: 72

„Subjekt“ (pojem)

Friedrich Nietzsche (1885-86)
2 [158]
Psychologische Geschichte des Begriffs „Subjekt“. Der Leib, das Ding, das vom Auge construirte „Ganze“ erweckt die Unterscheidung von einem Thun und einem Thuenden; der Thuende, die Ursache des Thuns immer feiner gefaßt, hat zuletzt das Subjekt“ übrig gelassen.
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 143.)
vznik lístku: duben 2003

Porozumění minulosti (a autorita) | Dávní lidé (starší, zemřelí)

Friedrich Nietzsche (1888)
Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)
vznik lístku: duben 2003

Dialog

Ladislav Hejdánek (1994)
(Dialog jako převratné setkání)
Stále si ještě plně neuvědomujeme, které to byly ty nejdůležitější kroky v minulosti lidstva. Někdy je tomu tak proto, že se nám něco jeví jako tak samozřejmé, že nám ani nenapadá, že to někdy muselo být vynalezeno nebo objeveno, jindy dokonce proto, že o tom dosud vůbec nevíme, že jsme si to ještě neuvědomili anebo že jsme to už dávno zapomněli. Tak např. si málokdo připouští, že archaičtí lidé dovedli myslet, ale že jim ještě chyběly pojmy. Na jedné straně si ani nejsme dost přesně vědomi, v čem vlastně ta pojmovost našeho myšlení spočívá, a na druhé straně nám chybí fantazie, abychom si dokázali představit, jak se s někým můžeme domluvit bez pojmů. Pojmovost je řeckým vynálezem a my jako Evropané myslíme už jako dědicové řeckých tradic převážně pojmově, i když to s tou pojmovou přesností zase moc nepřeháníme. Tu přenecháváme hlavně přírodovědcům a matematikům.Jedna z nejdůležitějších funkcí pojmovosti spočívá v upevnění distance mezi akty neboli výkony našeho myšlení a tím, k čemu se vztahují. To je velice užitečná záležitost, ale nese s sebou také některé neblahé následky, které ani stará řecká tradice, ani dosavadní tradice evropského myšlení nedovedou odstranit. Myslet v přesných pojmech znamená chápat všechno jako předměty; proto mluvíme o tzv. předmětném nebo lépe zpředmětňujícím myšlení. Takové myšlení se úžasně osvědčilo ve vědách, které zkoumají neživou přírodu, ale má značné potíže ve vědách biologických a vede k těžkým chybám tam, kde jde o člověka. Ale již Řekové, kteří vynalezli pojmy, vynalezli také něco, co alespoň naznačovalo, že je možná ještě jiná cesta než cesta myšlenkového zpředmětňování. V těch starých dobách, kdy pojmové myšlení bylo ještě v počátcích a kdy okouzlovalo svými skvělými výkony a nádhernými perspektivami do budoucnosti, nebyl ještě tento druhý vynález dostatečně filosoficky interpretován. Dlouhá tradice zpředmětňující pojmovosti nedovolovala ani v následujících staletích a více než dvou tisíciletích, aby byly podniknuty dosti hluboké kroky reflexe, jež by dokázaly ukázat, že pojmovost a pojmy jsou pro myšlení pouhým nástrojem, ale skutečnou perspektivou že je to, oč v každém vážném a sebe si dostatečně uvědomujícím myšlení vposledu jde. A to je pravda, nikoliv pouhá formální logičnost, jakou právě pojmy umožňují. Tím druhým řeckým vynálezem je dialog. (V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-1a.) (Praha, 940120-1.)
Na první pohled se nám může zdát, že na dialogu nic tak zvláštního není. Dialog je totiž vlastně rozhovor dvou nebo více lidí. Lidé spolu přece mluvili odedávna, proč by to měl být nějaký vynález? Dialog, rozumí se pravý dialog, se vyznačuje jednou zcela mimořádnou okolností, spočívající v přesvědčení lidí na dialogu se podílejících, že se nejenom mohou od druhých něco dozvědět, tj. že to, co ví jeden z účastníků dialogu, může být sděleno účastníkům ostatním. Pravý dialog je vždycky spojen s přesvědčením a nadějí, že se v jeho průběhu a na jeho základě účastníkům objasní také něco, co žádný z nich předem nevěděl. Jinak řečeno, lidé, kteří vstupují do opravdového dialogu, jsou připraveni naslouchat nejenom druhým účastníkům dialogu, ale také něčemu navíc, totiž pravdě, která je všechny osloví, aniž by ji někdo z nich musel předem znát.Řekové se pokoušeli tuto zkušenost různě filosoficky interpretovat, ale bez úspěchu. Jejich výklady pro nás postrádají nezbytnou přesvědčivost. Ale dialog jako určitou cestu k pravdě resp. jako takové uspořádání myšlenkové spolupráce několika lidí, které jako by dokázalo ustavit nezbytné podmínky k tomu, aby se ozvala sama pravda a aby se nechala poznat a vyslovit, se Řekům zdařilo nám Evropanům odkázat a předat. Spolu s ním nám předali ovšem také úkol, tuto pozoruhodnou a zcela mimořádnou zkušenost také nově interpretovat. A tu je třeba říci, že zejména v posledních dvou staletích se dialog jako zvláštní fenomén stává vždy častěji tématem reflexí a úvah. Bylo by dokonce možno říci, že na tom, jak nějaký myslitel interpretuje sám tento jev, tj. samu povahu, strukturu a smysl dialogu, se vlastně rozhoduje, jaký je filosof a zda vůbec je filosof. Zkráceně bychom mohli říci, že dialog je místo, v němž se člověk, který se dialogu účastí, učí naslouchat druhému člověku, aby se připravil k čemusi ještě mnohem závažnějšímu a všechny mezilidské vztahy otevřenosti dalekosáhle přesahujícímu, totiž aby se připravil zaslechnout a naslouchat samotné pravdě, kterou ještě nikdo neříká, ale která se někdy jakoby z ničeho nic vyjevuje tam, kde si lidé vzájemně vskutku naslouchají a kde jsou sdostatek znalí a vzdělaní, aby poznali, že nejde jen o nějaký subjektivní nápad jednoho z nich.
(V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-1b.) (Praha, 940120-1.)
vznik lístku: únor 2004

Skutečnosti které „nejsou“

Friedrich Nietzsche (1888)
Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)
vznik lístku: březen 2007

Dialog a reflexe | Reflexe a dialog

Ladislav Hejdánek (2008)
Dialog je víc než pouhá komunikace, víc než pouhý rozhovor. Dialog je místem, kde tím, jak nasloucháme někomu jinému a snažíme se pochopit myšlenky někoho jiného, učíme se myslet to, na co myslí ten druhý, co míní, k čemu se ve svém myšlení – které je jiné než to naše – vztahuje, odnáší, nač se soustřeďuje. A protože veškeré myšlení (ostatně vůbec celý život, dokonce vše, co jest) se děje pod „normou“ toho, co „býti má“, pod normou „pravosti“ či „pravdy“, je dialog místem, kde se zároveň učíme naslouchat hlasu „Pravdy“, tj. „nepředmětným výzvám“, adresovaným právě a osobně nám. Právě proto si musíme uvědomovat, že to, o čem mluvíme jako o „reflexi“, je vlastně také jakýsi „dialog“, kdy své myšlenky jen „neprodukujeme“ (kdy tedy nejsou je výsledkem „fyziologických procesů“ v mozku apod.), ale necháváme je, aby se otevřely, ba aktivně je otvíráme – a tím otvíráme sami sebe – k onomu naslouchání zmíněným „nepředmětným výzvám“ resp. Pravdě. Už dávno náleží k evropské tradici to, co někteří slavní spisovatelé pojmenovali jako „hovory se sebou samým“ či „hovory k sobě“, jinak tedy „TA EIS HEAYTON“, „sermones ad se ipsum“ nebo „soliloquia“ (stoik Marcus Aurelius, křesťan Augustin etc.). To, že člověk je schopen hovořit sám se sebou, je umožněno právě reflexí: jen v reflexi se může postavit mimo sebe, vedle sebe, dokonce proti sobě (aniž by se stal schizoidní bytostí).
(Písek, 080915-1.)
vznik lístku: září 2008