Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1885-86)

2 [158]
Psychologische Geschichte des Begriffs „Subjekt“. Der Leib, das Ding, das vom Auge construirte „Ganze“ erweckt die Unterscheidung von einem Thun und einem Thuenden; der Thuende, die Ursache des Thuns immer feiner gefaßt, hat zuletzt das Subjekt“ übrig gelassen.
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 143.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Nejzákladnější (a také nejjednodušší) formou svobody je „otevřenost nahodilosti“. Obvykle se to ovšem vykládá jinak, totiž poukazem k několika „možnostem“. Koncept „možnosti“ je ovšem zatížen obrovskými problémy, a tak bude lépe se mu co možná vyhýbat všude tam, kde budeme chtít dosáhnout přesnějšího myšlenkového postupu. Důraz na onu „otevřenost nahodilosti“ má původně polemický smysl: je namířen proti pankauzalismu. Tam, kde striktně platí kauzalita jakožto obecný zákon (a tím rozumíme ovšem kauzalitu, která počítá pouze s jediným ze čtyř Aristotelových druhů příčin, totiž s tím, kterému se pak říkalo „causa efficiens“), není možná ani nahodilost, a tudíž ani svobodné rozhodnutí (ledaže bychom „svobodu“ začali chápat jako „nutnost“; ale to necháme stranou). Svoboda ovšem neznamená porušení „kauzality“ (v uvedeném smyslu), nýbrž jen to, že kauzalita, přesněji tzv. kauzální nexus, mají prostupný charakter: mezi dané (dosavadní) „příčiny“ mohou vstoupit „příčiny nové“, tj. příčiny, které nebyly samy zapříčiněny nějakými jinými, dřívějším příčinami. Takové „příčiny“ se liší od ostatních příčin tím, že nejsou zároveň žádnými následky. (Aristotelés měl za to, že každý následek je sice následkem nějaké předcházející příčiny, ale sám že se stává příčinou dalších následků; a právě tak ona předcházející příčina byla vlastně následkem nějaké ještě starší příčiny, a tak dále. To však nejde do nekonečna, nýbrž někde se tato série zastaví u příčiny, která už sama žádným následkem nebyla a není – jde o tzv. první příčinu. My bychom tedy připustili takovou „první příčinu“ nikoli jednu, ale celou řadu „prvních příčin“, které vstupují do předpokládaného „kauzálního nexu“ právě v místech zmíněné „prostupnosti“.) Rozhodujícím momentem pro naše další úvahy je pojetí takového vstupu čehosi nového do kontextu, v němž tato „novost“ nemůže být odvozena z ničeho již daného, jsoucího, v němž již „obsaženého“. Pokud považujeme za samozřejmé, že vstup čehosi „nového“ můžeme připustit jen v tom smyslu, že toto „nové“ přichází z jiného, již daného (a tedy „minulého“) kauzálního kontextu (nexu), původní chápání kauzality vlastně neopouštíme, jen v něm – poněkud nedomyšleně – celkový kontext jakoby parcelujeme na jednotlivé kauzální souvislosti, které jako by byly od sebe nějak odděleny a které by touto odděleností jaksi umožňovaly zmíněnou „prostupnost“. Toto pojetí převládlo, ale myšlenkově je hluboce rozporné; „svoboda“ je v něm degradována na pouhé zdání, na subjektivní, ale mylný „dojem“. Skutečná svoboda, jak jí postupně stále hlouběji rozumíme zejména v posledních několika stech letech, dostává své místo jen za předpokladu, že vznik nového je nerozlučně spjat s něčím, co přichází nikoli z minulosti, nýbrž z budoucnosti. I to já ovšem své další problémy. (Písek, 040211-1.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Pokud jde o výklad kausální, učí zkušenost vždycky znova, že také historikové, jako ostatní lidé všichni, svazky příčinné konstatují lehkomyslně; chronologická následnost i synchronistická souslednost vykládá se bez velikých rozpaků kausálně – prostá posloupnost nebo rovnoběžnost časová, pouhé „před tím“ nebo „zároveň“ zaměňuje se s kausálním, „proto“. Snaha podávat v historii výklad příčinný je jistě oprávněná. Ale skutečný historický výklad příčinný vyžaduje velké opatrnosti a metodologické pozornosti. Zpravidla nemá dějinná událost příčinu jednu, nýbrž příčin více a obyčejně dokonce příčin velmi mnoho. Neustále působí na jednotlivce i na společnost nebe a země, působí na jednotlivce celé okolí a působí naň minulost; příčiny jsou navzájem těsně spojeny, a stejně účinky nejsou jednoduché, nýbrž složité, a proto se tak těžko najdou k jednotlivým dílčím účinkům dílčí příčiny, a je nesnadné jednotlivé prvky tak isolovat, aby se spojení pravých příčin a jejich působení s jistotou odhalilo. Tu pomáhá jen stále a pečlivé srovnávání různých účinků a příčin: Metoda historická je zvláštní druh methody srovnávací. /196/
Kromě mnohosti a složitosti příčin budeme pozorovat, jak působí: musíme tu přesně rozlišovat, zda příčiny působí stále, nepřetržitě, či zda působí přetržitě (intermitentně), působí-li snad jen občas (v určitých periodách), působí-li jen ojediněle. Při tom všem se musí měřit nebo aspoň odhadovat síla, intensita účinků, a musí se určit, které příčiny jsou důležitější, které méně důležité, které příčiny jsou podstatné, ke kterým se ještě musí brát zřetel, kterých lze už nepočítat (quantité négligeable).
Lišíme příčiny vzdálenější a bližší. Při tom myslíme buď na rozdíly časové (příčiny působící dříve – později) nebo na rozdíly v kvalitě (příčiny podstatnější – vedlejší).
Lišíme příčiny přímé a nepřímé (an příklad vliv podnebí na mravnost, na sebevražednost).
Historik bude také bedliv rozdílu, který se skrývá pod tím, co se zove příčiny příležitostní nebo prostě příležitost naproti příčině způsobující; často příčina časově poslední je jen příležitostí, kterou se dovršuje nebo umožňuje účin připravovaný, připravovaný dávno a příčinami jinými, mnohými a účinnějšími. Proto se mluví o příčinách připravujících a pomocných, o podmínce, o podmínkách, za kterých působí příčiny jiné a podobně; jazyk sám a obyčejná klasifikace dělá tu rozdíly.
Máme-li to všecko na mysli, je zřejmé, že ...
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 195-96.)