Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Už od dob Sókratových víme (známe), že je rozdíl mezi nevěděním, o kterém nevíme, a nevěděním, o kterém víme a kterého si jsme vědomi. Byl to právě Sókratés, který velmi přesvědčivě ukázal, jak důležité je tzv. vědoucí nevědění. Tuto důležitost je ovšem možno doložit a odůvodnit i jiným způsobem a za použití jiných argumentů. Každé nové poznání nám nutně otvírá pohled na to, co ještě neznáme, ale co se nám jako neznámé přece jen nějak „ukazuje“ (zatímco dříve se neukazovalo). Z toho pak vyplývá, že to, co „neznáme“, přece jen nějak „poznáváme“, a to tím víc a tím lépe, čím víc toho známe (čím víc jsme toho poznali) ve významném kontextu s oním „neznámým“. Své „nevědění“ tedy můžeme nějak uchopit právě tím, že stále víc poznáváme příslušný kontext, příslušné souvislosti. Samostatný důraz na jakési neurčité „nepoznané“, eventuelně snad údajně „nepoznatelné“, je filosoficky pochybný a hodný odmítnutí i kritiky. Již od dávných časů se traduje, že tajemství zůstává tajemství, a interpretuje se to tak, že jde o něco nepoznatelného. To je však hrubý omyl a nepřípustnou záměnu. Tajemství, které by zůstalo nepoznáno, nemůže být jako tajemství ani označeno, protože bychom o něm nemohli vůbec nic vědět. Právě naopak: tajemství, které má smysl, je takové, které je jako tajemství poznáno, tj. rozpoznáno. A skutečné, pravé „tajemství“ pak nutně, když už je jako tajemství rozpoznáno, tím tajemstvím nadále zůstává, ale poznaným, rozpoznaným tajemstvím. O takovém tajemství pak víme, neboť jsme je – právě jakožto tajemství – poznali. Vědět o tajemství (a tím méně „vědět tajemství“) neznamená pak v žádném případě nevědění. Vědoucí nevědění nesmíme proto zaměňovat s oním vědoucím nevěděním. Přístup k tajemství je jistě specifický, ale v žádném případě nesmí být vykládán jako mez (omezenost) našeho poznání – tajemství se našemu poznání otvírá, neuzavírá se mu, nezakazuje mu žádné „kroky“, žádná poznávací postup, jen vyžaduje respekt k specifičnosti vlastní povahy „tajemství“. Řekneme-li o něčem, že to je „tajemství“, vůbec to neznamená žádný zákaz, žádnou zápověď – je to pouze poukaz k tomu, že nejde o analogii jakékoli skutečnosti, která s tajemství nemá co dělat. (Slova „tajemství“ se však bohužel často zneužívá právě k tomu, aby se stavěly překážky poznávání.)
(Písek, 101111-2.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

3 [127]
Der Nihilismus steht vor der Thür: woher kommt uns dieser unheimlichste aller Gäste? –
I.1. Ausgangspunkt: es ist ein Irrthum, auf „sociale Nothstände“ oder gar auf Corruption hinzuweisen als Ursache des Nihilismus. Diese erleuben immer noch ganz verschiedene Ausdeutungen. Sondern in einer ganz bestimmten Ausdeutung, in der christlich-moral steckt der Nihilismus. Es ist die honnetteste, mitfühlendste Zeit. Noth, seelische, leibliche, intellektuelle Noth ist an sich durchaus nicht vermögend, Nihilismus d.h. die radikale Ablehnung von Werth, Sinn, Wünschbarkeit hervorzubringen
2. Der Untergang des Christenthums – an seiner Moral (die unablösbar ist –) welche sich gegen den chritlichen Gott wendet (der Sinn der Wahrhaftigkeit, durch das Christenthum hoch entwickelt, bekommt Ekel vor der /126/ Falschheit und Verlogenheit aller christlichen Welt- und Gechichtsdeutung. Rückschlag von „Gott ist die Wahrheit“ in den fanatischen Glauben „Alles ist falsch“. Buddhismus der That …
3. Skepsis an der Moral ist das Entscheidende. Der Untergang der moral Weltauslegung, der ungeheuere Kraft gewidmet worden ist – erweckt das Mißtrauen ob nicht alle Weltauselegungen falsch sind –) Buddhistischer Zug, Sehnsucht in´s Nichts. …
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 125-26.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)