Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Vjem , vjem smyslový – nejvyšší forma smyslového odrazu předmětů a jevů ve vědomí jedince. Jeho vznik je podmíněn stavem bdělosti a vyžaduje, na rozdíl od prostých počitků barev, tvarů, zvuků ap., předchozí zkušenost, která umožní rozhodnout, „co to je“, respektive „co to znamená“. Každý vjem má složku a) specifickou, která informuje o kvalitě, kvantitě, prostoru a čase smyslového vnímání; je zprostředkována specifickou nervovou dráhou a specifickou senzorickou oblastí neokortexu příslušného smyslu; b) nespecifickou, vyvolávající emoce a motivace. Je zprostředkována nespecifickou nervovou dráhou vedoucí přes retikulární formaci a limbický systém.
(ex: Leccos, www.lecyklopaedia.cz – leccos.com)
Vjem (vněm) Ottův slovník naučný
Vjem n. vněm jest shrnutí pocitů v jednotnou představu věci. Prvotní totiž a základní stavy vnitrného života jsou pocity. Ty doléhají na nás v prvním dětství vesměs nerozlišeně a není původně výběru pro nás mezi nimi. Dítě nemá s počátku představ o věcech; jest pouze schopno číti, má jen smyslové dojmy, pocity. Jednotlivé pocity rozlišovati proti sobě a osamocovati proti ostatnímu jich množství, jest process delší doby a opětovaného cviku, z kteréhož pak vzcházejí jednotlivé konkrétní představy věcí. Představy věcí složené z pocitů slují vjemy. Zb.
(Ottův slovník naučný – ex: www

Ladislav Hejdánek (2014)

Tradiční převážně zpředmětňující myšlení upřesňuje (zaostřuje) své zaměření pomocí „pojmů“; protože ovšem vskutku živé myšlení musí nutně strukturovat samo sebe (zejména uplatňovat svou strukturovanost) v průběhu svých intencionálních aktů, musí tak činit za pomoci pojmů jakožto součásti nebo složky těchto aktů, které si tam samo myšlení muselo nějak vytvořit, ustavit a do svých průběhů zapojit resp. vždy znovu zapojovat). Protože však pod naprosto převážným, silným (až přesilovým) vlivem tradice, založené starověkými řeckými mysliteli, si evropské (západní) myšlení za dlouhá staletí osvojilo až do samozřejmého, takřka rutinního pojmového zpředmětňování, myšlenková „práce“ s jinými než předmětnými konotacemi bývala běžně pomíjena, zapomínána a dokonce vytěsňována, takže potřeba jiné, odlišné pojmovosti, která by soustavně (nebo aspoň soustavněji) pracovala s jinými myšlenkovými modely, nebývala téměř nikdy na pořadu dne. Proto se s tak velikým zpožděním až dnes dostáváme k lepšímu (či vůbec nějakému) porozumění naprosté nezbytnosti práce s ne-předmětnými intencemi a tedy také s intencionálními ne-předměty, non-objekty, bez nichž se nám skutečnosti jeví jako pouze nebo převážně předmětné. A tak je pochopitelné, že úvahy o tom, jak lze některé skutečnosti „chápat“, „pojímat“ jako „non-objekty“, „ne-předměty“, naráží nejen na nepochopení (event.. malé pochopení), nýbrž přímo na odpor a naprosté odmítání. A tak nezbývá, než opakovaně poukazovat na určité „skutečnosti“, které opravdu nelze pojímat jako „před-měty“, „objekty“, aniž by to nutně znamenalo, že je musíme nutně prohlásit na „ne-existující“, „ne-jsoucí“; a pokud je přece jen možno je pojímat jako „předmětné“, pak pouze za cenu jejich degradace, tj. redukce na pouhé „před-měty“ či objekty, tudíž vlastně jejich mystifikace.
(Písek, 140403-1.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)