Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

3 [127]
Der Nihilismus steht vor der Thür: woher kommt uns dieser unheimlichste aller Gäste? –
I.1. Ausgangspunkt: es ist ein Irrthum, auf „sociale Nothstände“ oder gar auf Corruption hinzuweisen als Ursache des Nihilismus. Diese erleuben immer noch ganz verschiedene Ausdeutungen. Sondern in einer ganz bestimmten Ausdeutung, in der christlich-moral steckt der Nihilismus. Es ist die honnetteste, mitfühlendste Zeit. Noth, seelische, leibliche, intellektuelle Noth ist an sich durchaus nicht vermögend, Nihilismus d.h. die radikale Ablehnung von Werth, Sinn, Wünschbarkeit hervorzubringen
2. Der Untergang des Christenthums – an seiner Moral (die unablösbar ist –) welche sich gegen den chritlichen Gott wendet (der Sinn der Wahrhaftigkeit, durch das Christenthum hoch entwickelt, bekommt Ekel vor der /126/ Falschheit und Verlogenheit aller christlichen Welt- und Gechichtsdeutung. Rückschlag von „Gott ist die Wahrheit“ in den fanatischen Glauben „Alles ist falsch“. Buddhismus der That …
3. Skepsis an der Moral ist das Entscheidende. Der Untergang der moral Weltauslegung, der ungeheuere Kraft gewidmet worden ist – erweckt das Mißtrauen ob nicht alle Weltauselegungen falsch sind –) Buddhistischer Zug, Sehnsucht in´s Nichts. …
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 125-26.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)