Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Milý Martine,
jsem rád, že jsi Fenomenologii celou přečetl (dokonce dvakrát, a aspoň česky). Ale rovnou na tom zmíněném citátu vidíš, jak Patočka překládal – např. „Das Wahre“ je u něho „pravda“ – on to hned zjednodušil a zároveň významově posunul (pro Hegela není „Wahrheit“ a „das Wahre“jedno a totéž!). Ve filosofii je dobré mít český překlad po ruce, ale nikdy překladu nesmíš moc věřit. Ale ani obracet formulaci naruby (jak to dělají formální logici a považují to za přípustné) se nesmí, a zejména k tomu navíc dávat jiná slovíčka. „Eben so sehr“ znamená „právě tolik“ či ještě spíš „právo tak mnoho“, nikoli „právě tak“ – ta nivelizace už sama zkresluje. A proto se to nesmí obracet, má to přece dějinný kontext. Jak Ty to překládáš, to ospravedlňuje staré chápání (totiž že subjekt byl chápán jako substance, takže to můžeme dělat tak trochu i my – vůbec ti nedochází, že to není srovnatelné, tj. že šlo o zcela jiný pojem), zatímco Hegel říká, že „to pravé“ je třeba nyní, když už se na to konečně začínáme dívat jinak než celá dosavadní tradice, musíme „to pravé“ chápat „rovněž tak silně, stejně tak mocně“ jakožto subjekt, jako se to dosud mocně (a mylně) chápalo jako substance. A jak se to dosud chápalo jako substance? Jako „pouze substance“, neboť sám subjekt byl přece chápán jako substance. A tak jestliže nyní se stejným důrazem a se stejnou silou budeme chápat „to pravé“ jako subjekt (v novém smyslu, kdy už subjekt pro nás není žádná substance, nýbrž něco jiného, ne-substance resp. non-objekt, neboť až dosud „subiectum“ znamenalo „obiectum“!), znamená to „eben so sehr“ stejně tak výlučné chápání, jako bylo výlučné to dosavadní chápání, které „to pravé“ mělo výlučně za „substanci“ čili „objekt“. – Zajisté, to je můj výklad, ale ten má svou logiku, kterou mohu kdykoli a každému, kdo chce poslouchat, demonstrovat (a vyargumentovat). – Musíš si uvědomit, že já jsem se vlastně poprvé setkal s konceptem opozice „předmětné a nepředmětné“ právě u Hegela; jen proto jsem byl „připraven“, abych si povšiml toho termínu u Patočky, který to vždycky všecko spíš změkčuje! (Dokladem toho může být má dissertace, kde jsem se vůči Hegelovi právě distancoval. Jenže jsem se nedomníval – jak to děláš Ty – že distancovat se mohu nejlépe, když ho nebudu pořádně číst. Pravý opak je pravdou: když něco pořádně nečteš, tak se od toho nemůžeš ani pořádně distancovat – a ono to do tebe proniká, ani nevíš jak. Já jsem hodně dlouho neměl rád Heideggera; nejmenoval jsem ho, ale polemizoval jsem proti němu ve starém článku o Hromádkově pojetí pravdy, Patočka to zjistil, přesvědčoval mne, že to je nedorozumění, že Heidegger to vlastně myslí podobně jako já. A pak se ten můj text diskutoval ve Filosofickém ústavu po dobu několika týdnů, ne-li měsíců (tehdy jsem o tom vůbec nevěděl, až mnohem později mi to řekl Zumr). A Patočka se k tomu i dál vracel, takže to později od Patočky slyšel ještě i Kouba. A právě proto jsem pak musel toho Heideggera číst stále víc a víc, a zejména ho promýšlet, abych docela přesně věděl, proč s ním nesouhlasím a v čem (zatímco v jiných směrech ho docela sprostě vykrádám, ale s plným vědomím, že mu už nemohu propadnout, že ho jen „svobodně používám“).
No, tak promiň žvanivému dědkovi, který neví, jak přestat.
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 22. ledna 2008, 15:39; Písek, 080122-1.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

3 [127]
Der Nihilismus steht vor der Thür: woher kommt uns dieser unheimlichste aller Gäste? –
I.1. Ausgangspunkt: es ist ein Irrthum, auf „sociale Nothstände“ oder gar auf Corruption hinzuweisen als Ursache des Nihilismus. Diese erleuben immer noch ganz verschiedene Ausdeutungen. Sondern in einer ganz bestimmten Ausdeutung, in der christlich-moral steckt der Nihilismus. Es ist die honnetteste, mitfühlendste Zeit. Noth, seelische, leibliche, intellektuelle Noth ist an sich durchaus nicht vermögend, Nihilismus d.h. die radikale Ablehnung von Werth, Sinn, Wünschbarkeit hervorzubringen
2. Der Untergang des Christenthums – an seiner Moral (die unablösbar ist –) welche sich gegen den chritlichen Gott wendet (der Sinn der Wahrhaftigkeit, durch das Christenthum hoch entwickelt, bekommt Ekel vor der /126/ Falschheit und Verlogenheit aller christlichen Welt- und Gechichtsdeutung. Rückschlag von „Gott ist die Wahrheit“ in den fanatischen Glauben „Alles ist falsch“. Buddhismus der That …
3. Skepsis an der Moral ist das Entscheidende. Der Untergang der moral Weltauslegung, der ungeheuere Kraft gewidmet worden ist – erweckt das Mißtrauen ob nicht alle Weltauselegungen falsch sind –) Buddhistischer Zug, Sehnsucht in´s Nichts. …
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 125-26.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)