Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Fritjof Capra (1982)

Kvantová teorie pole vychází z představy kvantového pole coby fundamentální entity, která může existovat ve spojité formě jako pole i v nespojité formě jako částice. Přitom rozdílné druhy /307/ částic se spojují s různými poli. Představu částic v roli základních entit tu nahradila představa kvantových polí. Ale i tak se tyto teorie stále zabývají základními entitami, a jsou tedy v jistém smyslu jen teoriemi poloklasickými, které ještě neukazují v plné míře kvantově-relativistickou povahu subatomové hmoty.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 306-07.)

Fritjof Capra (1975)

Dynamickou a stále se měnící povahu světa částic nám nejlépe ukazují rozptylové (srážkové) experimenty vysokoenergetických částic. V těchto pokusech se hmota jeví jako úplně proměnlivá: všechny částice se mohou transformovat na částice jiné. Mohou se vytvořit z energie a mohou se zase v energii rozplynout. V tomto světle ztratily klasické pojmy jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ svůj význam. Celý vesmír se jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur. Dosud jsme ještě nenašli úplnou teorii na popis tohoto světa. Máme však několik teoretických modelů, které velmi dobře popisují některé jeho stránky. Ale ani jeden z těchto modelů není prost matematických problémů a všechny si jistým způsobem navzájem protiřečí. Každý z nich však odráží /85/ základní jednotu a vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukazují, že vlastnosti částic je možné pochopit jen s ohledem na jejich aktivitu – na jejich interakce s okolním prostředím – a že na částice se proto není možné dívat jako na izolované entity, ale musíme je chápat jako integrální část celku.
(Tao fyziky I., př. Peter Zamarovský, DharmaGaia, Praha 2003, str. 84-85.)

Fritjof Capra (1975)

Východní mystikové se snaží o přímé zažití skutečnosti transcendující nejen intelektuální myšlení, ale i smyslové vnímání. Podle slov upanišad:
Co je nehlučné, nedotknutelné, beztvaré, nezničitelné, též bez chuti, stálé a bez vůně, bez začátku a bez konce, větší než veliké, neměnné ... Poznáním toho se člověk osvobodí z drápů smrti.3
Poznání pocházející z této zkušenosti nazývají buddhisté poznáním nejvyšším. Nespoléhá totiž na rozlišování, abstrakce a klasifikace našeho intelektu, které jsou, jak jsme viděli, vždy relativní a přibližné. Jak říkají buddhisté, je to přímé zažívání nerozlišené, nerozčleněné, nepodmíněné „takovosti“. Úplné pochopení této „takovosti“ není jen jádrem východní mystiky, ale i ústředním znakem každého mystického zážitku.
Východní mystikové stále opakují, že nejvyšší skutečnost nemůže být předmětem úvah ani dokazatelného poznání. Není ji nikdy možné adekvátně popsat slovy, neboť leží za oblastí smyslů a intelektu, ze kterých čerpáme svoje slova a pojmy. Upanišady o tom říkají:
Nedosáhne tam oko, nedosáhne tam řeč ani naše mysl. Neznáme ji, nechápeme ji, jak by ji tedy mohl někdo učit?4
Lao-c´, který tuto skutečnost nazývá tao, ji vyjadřuje v úvodní řádce Tao-te-ťingu takto:
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao.
Při každém čtení novin je zřejmé, že v posledních dvou tisíciletích navzdory úžasnému růstu racionálního poznání lidstvo příliš nezmoudřelo. Je to jasným důkazem toho, že nejvyšší poznání se slovy předat nedá. Jak pravil Čuang-c´:
Kdyby se o tom dalo mluvit, každý by to řekl svému bratru5
Nejvyšší poznání je tedy výlučně neintelektuálním zážitkem skutečnosti, zážitkem pocházejícím ze zvláštního stavu vědomí, který je možné nazvat „meditativním“ nebo mystickým. Existenci takového stavu vědomí neověřili jen mnozí mystici na Východě a na Západě, ale svědčí o něm i psychologický výzkum. Podle slov Williama Jamese:
Naše normální bdělé vědomí, tedy to, co nazýváme vědomím racionálním, je jen zvláštním typem vědomí. Všude okolo něh, oddělené jen nejtenčími stěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí zcela odlišného.6
Ačkoli se fyzikové zajímají převážně o poznání racionální a mystikové o poznání intuitivní, v obou oblastech se vyskytuje poznání obou typů. ...
(Tao fyziky I., DharmaGaia + Maťa, Praha 2003, str. .)

Ladislav Hejdánek (2008)

Žádná „reálná“ částice „neexistuje“ jako izolovaná entita; pokud by byla vskutku izolovaná, musela by mít virtuální charakter. Jakmile se „vyskytuje“ ve Vesmíru, je eo ipso zapojena do souvislostí s jinými částicemi, ať už podobnými nebo s jejich více nebo méně komplexními superstrukturami (superudálostmi). Aby něco takového bylo vůbec možné, musí být každá taková částice vybavena schopností na ty druhé částice a vůbec na své okolí nějak reagovat (a naopak zase ty druhé částice musí být schopny reagovat na tuto částici). Capra (v Tau fyziky I., s. 84) zdůrazňuje sice oprávněně „dynamickou“ povahu „sítě energetických struktur“ resp. „hmoty“, a vlastně oprávněně podtrhuje i „neoddělitelnost“ (jednotlivých) struktur, ale to slovo „jednotlivých“ jsme museli dát do závorek, protože on ho neužil. Mluví o „aktivitě“ částic, ale vůbec si neklade otázku, jakým právě lze mluvit o „částicích“ (partikulích), když jsou od sebe, jak zdůrazňuje, „neoddělitelné“. Jak můžeme mluvit třeba o dvou částicích a o jejich aktivním vztahu (vzájemné reakci), nemůžeme-li od sebe „oddělit“ aktivní reagování jedné na druhou od aktivního reagování druhé na první? Jak můžeme zdůvodnit své rozlišování různých částic od sebe, když se nám „vesmír jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur“? Není mnohost různých částic jen naším klamem? Není Vesmír jen jedním jediným dynamickým procesem, v němž není žádných jednotlivých, individuálních událostí-částic? – Odpověď je celkem prostá: to, že dvě částice na sebe reagují, ještě zdaleka neznamená, že eo ipso přestávají být dvěma částicemi a stávají se částicí jedinou. K něčemu podobnému sice také může někdy dojít, ale pak jde o jiný typ vzájemného reagování. Všeobecná souvislost všeho se vším nemůže být chápána jako argument pro všeobecné sjednocení všeho do jediného procesu, v němž nelze oprávněně nic samostatného (ani relativně samostatného) legitimně rozlišit a odlišit. Musíme prostě vzít na vědomí, že vedle jednotlivých souvislostí tu jsou také jednotlivé nesouvislosti, a zejména že souvislosti i nesouvislosti mohou být a skutečně jsou různého typu. Právě proto můžeme mluvit o různých druzích základních fyzikálních „sil“ a různých formách jejich „působení“ či vlivu. (Sám Capra třeba ví, že lze v silném elektromagnetickém poli urychlovat protony, ale nikoli třeba neutrony, na které ty urychlené protony mohou jen dopadat – ale nevyvozuje z toho žádné závěry, pokud jde o meze působení pole a meze reaktibility některých částic.)
(Písek, 080301-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Chápání „částice“ je už od dob starých Řeků, konkrétně zejména vinou atomistů Leukippa a Démokrita, zatíženo nesprávnou představou, že částice nemá žádnou vnitřní strukturu, čili že je bez struktury. Pokud lze nějakou strukturu u něčeho, co vypadá jako jednotlivost, zjistit, pak nejde o jednu částici, ale o nějaké poskládání více, eventuelně i mnoha částic. To „skládání“ či „hromadění“ bylo také chápáno velmi různě; presokratičtí atomisté předpokládali „existenci“ volného (prázdného) prostoru, jímž atomy „padaly“ dolů a přitom se vzájemně (ale nahodile) zachycovaly svými „výběžky“ a vytvářely tak jakési dočasné skrumáže (chumly), jež držely po nějakou dobu při sobě. Tato představa (spíš než pojem) straší dodnes v hlavách teoretických fyziků, kteří sice už dávno uznali vnitřní strukturu atomů v dnešním pojetí, ale stále usilovně myslí na nejmenší subatomární „partikule“, a nejnověji na tzv. superstrany, které však nadále považují za nejmenší částice, byť jen o jedné (a omezené) dimenzi. Právě zde je třeba kriticky nasadit: ať už je tím nejmenším „jsoucnem“ cokoliv, není to „částice“ v tradičním smyslu, ale je to událost, tj. je to ten nejmenší „kousek“ dění, tedy jakási primordiální událost, která má svůj počátek, průběh a konec – a tedy svou vnitřní strukturu. A pokud nemá zůstat pouhou virtuálností, musí být schopna reagovat na nějaké prostředí (a umožnit jiným událostem v tomto prostředí reagovat na sebe).
(Písek, 110808-2.)