Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Fritjof Capra (1982)

Jak jsem ukázal v 10. kapitole, Bohmovým východiskem je představa „souvislé celistvosti“ a za hlavní aspekt této celistvosti považuje nelokální spojení, které ilustruje EPR experiment. Nelokální spojení se tu jeví jako zdroj statistického charakteru zákonů kvantové fyziky. Bohm však chce jít za hranice pravděpodobnosti a zkoumat řád, který je podle něho vlastní kosmické síti vztahů na hlubší skryté úrovni. Nazývá ho řádem implikátním čili „svinutým“. Tento řád vykazuje novou kvalitu („svinutí“), vzájemná spjatost celku tu už nemá nic společného s umístěním v prostoru a v čase.
Bohm používá jako analogii implikátního řádu hologram, protože v určitém smyslu každá jeho část obsahuje celek. Pokud se osvětlí kterákoli část hologramu, zrekonstruuje se tím celý obraz, i když je na něm méně detailů než na obraz získaném z hologramu úplného. Podle Bohmova názoru je skutečný svět strukturovaný podle takových principů, kde je celek zahrnut v každé části.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 312.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Teze, že „na českou otázku není česká odpověď“ je zatížena chybou, i když kontext svědčí o tom, že byla „dobře míněna“. Pokud připustíme, že něco takového jako „česká otázka“ existuje a že je třeba na ni odpovídat (někteří to budou popírat), bylo by třeba se tázat, proč by se odpovědí na „českou otázku“ měl zabývat někdo ve světě a nikoli na prvním místě Češi sami. To by snad bylo případné jen tenkrát, kdyby „Češi“ představovali pro svět nebo třeba jen pro své sousedy nějaké nebezpečí, kdyby jiné země a jiné národy nějak ohrožovali, eventuelně kdyby se pro někoho v okolí nebo vůbec ve světě stali „nepřítelem“. Takovým problémem se ve dvacátém století stali pro Evropu (a také pro ostatní svět) třeba Němci a Rusové (a ovšem také Italové, Španělé, a na druhém konci světa zase Japonci – a mohli bychom pokračovat). Bývaly doby, kdy Češi představovali velmi vážný evropský problém, který se pokoušely „vyřešit“ i křížové výpravy a který byl po dvou stech letech trvajícího decimování „vyřešen“ pobělohorskou protireformací a třísetletou habsburskou kuratelou. Dnes je dost velkým evropským problémem Balkán; světových problémů mimo Evropu je víc, nejnápadnějším (ale asi nikoli největším) politickým problémem pro svět jsou islámští radikálové a zvláště teroristé jako jejich špička, ale tam pochopitelně už (zatím) nejde o problém národní. Dál už nemusíme pokračovat; je zcela zřejmé, že dnes už ani v Evropě samé (snad kromě nevelké skupiny po válce odsunutých Němců) nikdo nemá důvod ani zájem „řešit“ dnešní, tj. dnes aktuální „českou otázku“; občas to vypadá dokonce tak, že na tom nemáme zájem ani my sami resp. většina nás samých, nás obyvatel České republiky. Právě proti tomu však hodlám pronést filipiku: ten zájem musíme rozhodně probudit, protože k tomu jsou pádné a platné důvody. A musíme si také zcela jasně uvědomit, že dnes ani v nejbližší budoucnosti nemůže a nebude „českou otázku“ řešit nikdo jiný za nás, ale že na dnešní „českou otázku“ budeme muset odpověď dát my sami, a tedy odpověď českou.
(Písek, 080107-1.)

Fritjof Capra (1982)

Kvantová teorie pole vychází z představy kvantového pole coby fundamentální entity, která může existovat ve spojité formě jako pole i v nespojité formě jako částice. Přitom rozdílné druhy /307/ částic se spojují s různými poli. Představu částic v roli základních entit tu nahradila představa kvantových polí. Ale i tak se tyto teorie stále zabývají základními entitami, a jsou tedy v jistém smyslu jen teoriemi poloklasickými, které ještě neukazují v plné míře kvantově-relativistickou povahu subatomové hmoty.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 306-07.)

Fritjof Capra (1975)

Dynamickou a stále se měnící povahu světa částic nám nejlépe ukazují rozptylové (srážkové) experimenty vysokoenergetických částic. V těchto pokusech se hmota jeví jako úplně proměnlivá: všechny částice se mohou transformovat na částice jiné. Mohou se vytvořit z energie a mohou se zase v energii rozplynout. V tomto světle ztratily klasické pojmy jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ svůj význam. Celý vesmír se jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur. Dosud jsme ještě nenašli úplnou teorii na popis tohoto světa. Máme však několik teoretických modelů, které velmi dobře popisují některé jeho stránky. Ale ani jeden z těchto modelů není prost matematických problémů a všechny si jistým způsobem navzájem protiřečí. Každý z nich však odráží /85/ základní jednotu a vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukazují, že vlastnosti částic je možné pochopit jen s ohledem na jejich aktivitu – na jejich interakce s okolním prostředím – a že na částice se proto není možné dívat jako na izolované entity, ale musíme je chápat jako integrální část celku.
(Tao fyziky I., př. Peter Zamarovský, DharmaGaia, Praha 2003, str. 84-85.)

Fritjof Capra (1975)

Východní mystikové se snaží o přímé zažití skutečnosti transcendující nejen intelektuální myšlení, ale i smyslové vnímání. Podle slov upanišad:
Co je nehlučné, nedotknutelné, beztvaré, nezničitelné, též bez chuti, stálé a bez vůně, bez začátku a bez konce, větší než veliké, neměnné ... Poznáním toho se člověk osvobodí z drápů smrti.3
Poznání pocházející z této zkušenosti nazývají buddhisté poznáním nejvyšším. Nespoléhá totiž na rozlišování, abstrakce a klasifikace našeho intelektu, které jsou, jak jsme viděli, vždy relativní a přibližné. Jak říkají buddhisté, je to přímé zažívání nerozlišené, nerozčleněné, nepodmíněné „takovosti“. Úplné pochopení této „takovosti“ není jen jádrem východní mystiky, ale i ústředním znakem každého mystického zážitku.
Východní mystikové stále opakují, že nejvyšší skutečnost nemůže být předmětem úvah ani dokazatelného poznání. Není ji nikdy možné adekvátně popsat slovy, neboť leží za oblastí smyslů a intelektu, ze kterých čerpáme svoje slova a pojmy. Upanišady o tom říkají:
Nedosáhne tam oko, nedosáhne tam řeč ani naše mysl. Neznáme ji, nechápeme ji, jak by ji tedy mohl někdo učit?4
Lao-c´, který tuto skutečnost nazývá tao, ji vyjadřuje v úvodní řádce Tao-te-ťingu takto:
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao.
Při každém čtení novin je zřejmé, že v posledních dvou tisíciletích navzdory úžasnému růstu racionálního poznání lidstvo příliš nezmoudřelo. Je to jasným důkazem toho, že nejvyšší poznání se slovy předat nedá. Jak pravil Čuang-c´:
Kdyby se o tom dalo mluvit, každý by to řekl svému bratru5
Nejvyšší poznání je tedy výlučně neintelektuálním zážitkem skutečnosti, zážitkem pocházejícím ze zvláštního stavu vědomí, který je možné nazvat „meditativním“ nebo mystickým. Existenci takového stavu vědomí neověřili jen mnozí mystici na Východě a na Západě, ale svědčí o něm i psychologický výzkum. Podle slov Williama Jamese:
Naše normální bdělé vědomí, tedy to, co nazýváme vědomím racionálním, je jen zvláštním typem vědomí. Všude okolo něh, oddělené jen nejtenčími stěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí zcela odlišného.6
Ačkoli se fyzikové zajímají převážně o poznání racionální a mystikové o poznání intuitivní, v obou oblastech se vyskytuje poznání obou typů. ...
(Tao fyziky I., DharmaGaia + Maťa, Praha 2003, str. .)