Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Písecký (1482-1511)

A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)

Fritjof Capra (1982)

Jak jsem ukázal v 10. kapitole, Bohmovým východiskem je představa „souvislé celistvosti“ a za hlavní aspekt této celistvosti považuje nelokální spojení, které ilustruje EPR experiment. Nelokální spojení se tu jeví jako zdroj statistického charakteru zákonů kvantové fyziky. Bohm však chce jít za hranice pravděpodobnosti a zkoumat řád, který je podle něho vlastní kosmické síti vztahů na hlubší skryté úrovni. Nazývá ho řádem implikátním čili „svinutým“. Tento řád vykazuje novou kvalitu („svinutí“), vzájemná spjatost celku tu už nemá nic společného s umístěním v prostoru a v čase.
Bohm používá jako analogii implikátního řádu hologram, protože v určitém smyslu každá jeho část obsahuje celek. Pokud se osvětlí kterákoli část hologramu, zrekonstruuje se tím celý obraz, i když je na něm méně detailů než na obraz získaném z hologramu úplného. Podle Bohmova názoru je skutečný svět strukturovaný podle takových principů, kde je celek zahrnut v každé části.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 312.)

Fritjof Capra (1982)

Kvantová teorie pole vychází z představy kvantového pole coby fundamentální entity, která může existovat ve spojité formě jako pole i v nespojité formě jako částice. Přitom rozdílné druhy /307/ částic se spojují s různými poli. Představu částic v roli základních entit tu nahradila představa kvantových polí. Ale i tak se tyto teorie stále zabývají základními entitami, a jsou tedy v jistém smyslu jen teoriemi poloklasickými, které ještě neukazují v plné míře kvantově-relativistickou povahu subatomové hmoty.
(Tao fyziky I., Praha 2003, doslov k 2. vyd., str. 306-07.)

Fritjof Capra (1975)

Dynamickou a stále se měnící povahu světa částic nám nejlépe ukazují rozptylové (srážkové) experimenty vysokoenergetických částic. V těchto pokusech se hmota jeví jako úplně proměnlivá: všechny částice se mohou transformovat na částice jiné. Mohou se vytvořit z energie a mohou se zase v energii rozplynout. V tomto světle ztratily klasické pojmy jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ svůj význam. Celý vesmír se jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur. Dosud jsme ještě nenašli úplnou teorii na popis tohoto světa. Máme však několik teoretických modelů, které velmi dobře popisují některé jeho stránky. Ale ani jeden z těchto modelů není prost matematických problémů a všechny si jistým způsobem navzájem protiřečí. Každý z nich však odráží /85/ základní jednotu a vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukazují, že vlastnosti částic je možné pochopit jen s ohledem na jejich aktivitu – na jejich interakce s okolním prostředím – a že na částice se proto není možné dívat jako na izolované entity, ale musíme je chápat jako integrální část celku.
(Tao fyziky I., př. Peter Zamarovský, DharmaGaia, Praha 2003, str. 84-85.)

Fritjof Capra (1975)

Východní mystikové se snaží o přímé zažití skutečnosti transcendující nejen intelektuální myšlení, ale i smyslové vnímání. Podle slov upanišad:
Co je nehlučné, nedotknutelné, beztvaré, nezničitelné, též bez chuti, stálé a bez vůně, bez začátku a bez konce, větší než veliké, neměnné ... Poznáním toho se člověk osvobodí z drápů smrti.3
Poznání pocházející z této zkušenosti nazývají buddhisté poznáním nejvyšším. Nespoléhá totiž na rozlišování, abstrakce a klasifikace našeho intelektu, které jsou, jak jsme viděli, vždy relativní a přibližné. Jak říkají buddhisté, je to přímé zažívání nerozlišené, nerozčleněné, nepodmíněné „takovosti“. Úplné pochopení této „takovosti“ není jen jádrem východní mystiky, ale i ústředním znakem každého mystického zážitku.
Východní mystikové stále opakují, že nejvyšší skutečnost nemůže být předmětem úvah ani dokazatelného poznání. Není ji nikdy možné adekvátně popsat slovy, neboť leží za oblastí smyslů a intelektu, ze kterých čerpáme svoje slova a pojmy. Upanišady o tom říkají:
Nedosáhne tam oko, nedosáhne tam řeč ani naše mysl. Neznáme ji, nechápeme ji, jak by ji tedy mohl někdo učit?4
Lao-c´, který tuto skutečnost nazývá tao, ji vyjadřuje v úvodní řádce Tao-te-ťingu takto:
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao.
Při každém čtení novin je zřejmé, že v posledních dvou tisíciletích navzdory úžasnému růstu racionálního poznání lidstvo příliš nezmoudřelo. Je to jasným důkazem toho, že nejvyšší poznání se slovy předat nedá. Jak pravil Čuang-c´:
Kdyby se o tom dalo mluvit, každý by to řekl svému bratru5
Nejvyšší poznání je tedy výlučně neintelektuálním zážitkem skutečnosti, zážitkem pocházejícím ze zvláštního stavu vědomí, který je možné nazvat „meditativním“ nebo mystickým. Existenci takového stavu vědomí neověřili jen mnozí mystici na Východě a na Západě, ale svědčí o něm i psychologický výzkum. Podle slov Williama Jamese:
Naše normální bdělé vědomí, tedy to, co nazýváme vědomím racionálním, je jen zvláštním typem vědomí. Všude okolo něh, oddělené jen nejtenčími stěnami, se nacházejí potenciální formy vědomí zcela odlišného.6
Ačkoli se fyzikové zajímají převážně o poznání racionální a mystikové o poznání intuitivní, v obou oblastech se vyskytuje poznání obou typů. ...
(Tao fyziky I., DharmaGaia + Maťa, Praha 2003, str. .)